Jak asi bylo našim, když skončila válka, jak asi bylo těm, co přežili? Jak asi bylo těm, co kolaborovali a začali se bát, jestli se to sousedé dozví… Všude voněl šeřík a lidé kolem pohřbívali poslední padlé. Svět kolem byl v chaosu a statisíce lidí hledalo své příbuzné, nové domovy, kde hlavu složit. Židé, co […]

Koryta řek se mění. Machři jsou Číňané. Ti, když mění, tak soutěska sem, soutěska tam. Něco v tomhle smyslu umí i bobři, sopky, příroda sama, zemětřesení. Ale i liberecká Nisa jen za mého života v druhé polovině minulého století něco podobného zažila.

Koupil jsem si v polské ,,Bedrunce“ půl tašky limonád. Ještě víc, než cena mě zlákal obal. Vkusné, praktické, lehké plastové obaly. Obsah chutnější, nad očekávání opravdu dobrý. Cena poloviční té naší. Mám rád naše bratry Poláky. Jsou hrdí a o státních svátcích vyvěšují prapory. V Anglii a i jinde ve světě ukázali, co umí polští […]

Pánové a paní, už není mezi nám a přitom to není tak dlouho, co bylo slyšet jasný hlas kočího: „Pánové, držte si klobouky, jedeme z kopce…“ a „Uctivě smekám a nechám se poroučet milostivé paní!“ Jak je to dlouho, co naši dědové uctivě zdravili své známé, veličiny sejmutím pokrývky z hlavy, v tomto případě klobouku. […]

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená. V jakéstakés formě jsou naše hřbitovy zrcadlem způsobilosti vést dialog s živými. Nebylo tomu tak vždy, chceme-li říct, že bylo vše v pořádku. O tom, že nebylo, svědčí hřbitovy válečných zajatců z 1. a 2. světové války, hřbitovy zaniklých německých obcí a především židovské hřbitovy, které jsou mnohdy vydávány za kulturní […]

Před 65 lety, přestal být Velký pátek národním svátkem. Příslušné státní orgány v duchu tradic předmnichovské republilky a v duchu odkazu T. G. Masaryka odbourali další volný den pracujícího lidu. I tak se dá reprodukovat dlouhý boj proti katolické církvi, zahájený v parlamentu, na popud T.G.M.

Ještě, že v tom mém Machníně je zřícenina středověkého hradu Hamrštejn. Bylo kam chodit a o čem přemýšlet. Okna. Byla tam původně okna podobná dnešním, zasklená, nebo jak jsem pochytil v hodinách dějepisu z jakýchsi rybích měchuřin… Ale to hlavní, kam chodili všichni na WC a jak, kde a v čem se myli? Nebylo se […]

Koho nebolí koleno, kyčel, záda, ať zvedne ruku. Nikdo? Žuch. To jenom náš pes Vilínek s sebou žuchnul celým tělem o zem a tlapošky – tlapičky zvedl ke stropu, protože otázce dobře nerozuměl. Ano, i jeho bolí kyčel. Dnes snad nenajdete člověka, a zdá se, že i psa, který by se k nám nepřidal.

Sobotní parkoviště u arény, podzámčí, na plácku mezi domy a mohl bych pokračovat. Píše se rok 2016 a první všehotrh, v libereckém kraji ten absolutně největší, je za námi. V podzámčí zámku krále (římského) vévody z Reichstadtu zvaného Orlík, ve vídeňské matrice vedeného jako Napoleon Franz Josef Karl…

Ve městě pod nádražím přes řeku stojí palác. Palác, jaký si staví banky. Palác s podzemními prostory, tudíž i s velkým trezorem. „Metropolitní“ banka – městská banka, v současnosti Československá obchodní banka v Liberci. Sdílejte se mnou úžas malého chlapce z mohutných staveb města poloviny padesátých let minulého století.

Dát i vzít. To je nejlepší vyjádření. Bude mi sedmdesát, tudíž si za tyhle zkušenosti dosud platím a ne málo. Máme toho v krajském městě pod Ještědem hodně, co je nejdražší v republice. Prý i díky kopcům je to, mimo jiné, i městská doprava, řekla kterási moudrá liberecká hlava a ani se při tom nezastyděla.

My, kluci z Machnína, známe Bedřichovku, jako svoje boty. Před šedesáti a více lety nás oddělovala asfaltka, taková ta poloprázdná líná silnice z Liberce do Chrastavy. Další vedla za kostelem od Mrázků k Sedláčkům, k památné lípě, kde byli biti husité a dál, po břízky a souvislou linii bunkrů – řopíků, co ještě za našeho mládí voněly novostí.

Zatím jen vlakem přes Polsko – zase tak velcí bratři jsme s Poláky nebyli. A bůh ví, jestli východní Němci chtěli. Měli nás plné město i tak. Autem se jezdilo přes Frýdlant v Čechách, do Habartic, kus Polskem do dvojměstí – česky Zhořelec, který rozděluje řeka Nisa, tehdy na méně vyvinutou část Polska, a o […]

Topilo se, ale míň. Až když se sešlo doma víc členů rodiny, většinou pozdě odpoledne, zatopilo se a naposledy se přiložilo v osm večer. V té době, o které mluvím, v padesátých letech minulého století, většina maminek nechodila do práce, bydlelo se v domech z cihel. Ve sklepě bylo složeno uhlí a dřevo a topilo se v kamnech. V jednotlivých bytech. […]

Liberecké nádraží vzbuzuje oprávněnou úctu. Široko daleko nic podobného není. Nejblíž mě napadají Drážďany, Praha… Jako kluk jsem vlakem jezdil, auta skoro nebyla, na motorkách to foukalo. Vlak, to byla romantika, ne nepodobná poslední řadě sedadel v kině Lípa..

Píší se první dny roku 2016 a takovou hromadu osiřelých, neprodaných sáněk jsem ještě neviděl. Stojím v Žitavě před obchodním domem, kde mají vskutku všechno, jen jedno ne – sníh. Všude kolem zeleno a na poli nesklizené zelí. Zákazníci rozdovádění slevami si sáněk přirozeně nevšímají. Je jich moc, hora sáněk a sníh žádný.