My, kluci z Machnína, známe Bedřichovku, jako svoje  boty. Před šedesáti a více lety nás oddělovala asfaltka, taková ta poloprázdná líná silnice z Liberce do Chrastavy. Další vedla za kostelem od Mrázků k  Sedláčkům, k památné lípě, kde byli biti husité a dál, po břízky a souvislou linii bunkrů – řopíků, co ještě za našeho mládí voněly novostí.

K té lípě, co stojí při cestě z Machnína do Chrastavy. Ta je v pořadí nejméně třetí. Kousek od ní  bylo epicentrum břízek, co vyrostly v místech pozemních prací Hitlerem připravované autostrády Berlín – Praha.

Dnes už z toho, o čem mluvím, není co k vidění. Nalámaný kámen zmizel v podstavci pro Stalinův pomník v Praze a jediná patka monumentálního přemostění údolí Nisy se dosud krčí naproti Němečkům přímo pod státní silnicí. My si užívali cestou na Bedřichovku uměle navršené kopce úrodné zeminy, která byla shrnuta do několikametrových vyvýšenin podél zamýšlené dálnice. Tak jsme ji vnímali my, kluci, až po dnešní rybníček Oko, dříve něco jako přírodní útvar, jezírko v pískovém podloží břízek, přesliček a nádherného koupání tehdy daleko od hlavní silnice .

Líná cesta, co oddělovala Machnín od Chrastavy. Opravdu, v oněch čtyřicátých – padesátých letech tudy projíždělo sotva pár aut. Nákladní doprava byla a je přeci i dnes levnější  po železnici. Přejít silnici byla pro nás hračka. Varováni rodiči jsme byli především před prolézáním bunkrů a hledáním munice a zbraní v jejich okolí.

Do lesa vedla jediná cesta a to pod Bedřichovskou hospodou. Ta měla i jméno spojované s městem Hamburkem. Chátrala tak, že tehdejšímu vedení okresu stálo za námahu prosadit její rekonstrukci v souvislosti s rozšiřováním a úpravou silnice (13) polskou firmou Budimex.

Bedřichovka, to byl především domov mých kamarádů, spolužáků z machnínské školy. Většina z nich byla německé národnosti, ze smíšených manželství. Bedřichovka byla ještě víc než Machnín, se kterým byla těsně spojena, komunistickou baštou Liberecka za 1.republiky. Několik nocí tu přespal i Klement Gottwald, lídr předválečných komunistů. Rovněž  tu žila nějakou dobu jeho žena. Ukrývali je tu místní Němci, komunisté. Po válce nemuseli do odsunu a jejich děti s námi chodili do spádové machnínské školy.

Na Bedřichovku, na kraj lesa, se vozil komunální odpad z celého okolí. Byla to doba ekologického temna, za kterou se dnes stydím, ale věřte nevěřte, dnes, víc jak po 50 letech, po těch desítkách černých skládek nenajdeme ani památky. Milosrdná příroda vše zakryla napadaným listím, vše skryla zem, kterou z kopce přinesl vítr a voda.

Když Bedřichovka, tak už asi deset let se můžeme pochlubit opravenou kapličkou  při vstupu do bedřichovského lesa. Pamatuje Napoleona, jeho prohru v Rusku, ruské kozáky jako později rudoarmějce, naše vandaly, kteří  ji dokonale zdevastovali. S maminkou jsme mnohokrát přinesli z domova do vázy na oltářík  květiny a vypraný bílý ubrus na stůl.

Uprostřed lesa, daleko od stavení Bedřichovky měli naši vojáci muniční sklad. V lese rostly borůvky a houby, dnes u lesa rostou rovněž nové, krásné domky. Před nimi stojí krásná nová auta, motorky. Za mého mládí jsem tady nic takového nikdy neviděl. Bedřichovka je, řekl bych dnes módní záležitost těch, co na to mají. Z jedné bývalé  nejchudší části okresu vyrůstá její výkladní skříň.

Egon Wiener