Liberecké nádraží vzbuzuje oprávněnou úctu. Široko daleko nic podobného není. Nejblíž mě napadají Drážďany, Praha… Jako kluk jsem vlakem jezdil, auta skoro nebyla, na motorkách to foukalo. Vlak, to byla romantika, ne nepodobná poslední řadě sedadel v kině Lípa..
U nás byly tři nádražní zastávky, protože vesnice byla rozlehlá, téměř středisková. Klasické nádraží bylo v centru všeho dění – v Machníně, Karlov – jižní část obce a Hrad Hamrštejn. Tam vlaková souprava jakoby nechtěla stavěla rovněž. Lokomotiva mohutně odfoukla, vypustila kouř komínem, protočila kolečka, šoupátka, tyče a za mohutného syčení se rozjela prostředkem lesů, z vysokých mostů buď k Liberci nebo k hranici. Kdo chce zažít tu pravou romantiku, tak kupodivu ještě dnes ji má mít z cesty vlakem z Machnína do zastávky Andělská hora-Chrastava.
Zpět k nádraží na dnes občasné zastávce Machnín-hrad. Tak zaprvé, pokud ještě stojí, pak je něco mezi zemí a tím, tam nahoře, jehož jméno se nevyslovuje. Zastávka tu byla už za mého mládí. Neříkám, že byla krásná, ale měla i lavičku ze dřeva, kolem plech, střecha vlnitá, dveře si nepamatuji, ty šly asi s Němci do odsunu…
Tři budovy ´- tři staniční osudy na vlakové cestě do dvou světových stran. Jedna ven ze Sudet, tunely pod Ještědem do kraje chmele, ta druhá Sudetami až někam k Chomutovu, směrem na Plzeň. Trať, co vede Saskem skrze dnešní Polsko, nebyla dlouho naše. Koleje a vše kolem postavila saská společnost a odporoučela se s koncem posledních dnů války,té poslední, co Němci vyvolali. Asi to nebyli zrovna tihle Sasové, ale dráhu do Liberce provozovali dobře.
Zastávka v Machníně pod hradem přečkala své stavitele. Nebylo tu opilců, co by do ní strčili, sběračů kovů, nepřizpůsobivých vysokoškolských studentů vracejících se v Liberci po Husovce do kolejí a ohýbající mladé stromky podél cesty k bodu lomu.
Nejkrásnější, co to v soutěži nádraží vyhrávají, je dnes Jablonec nad Nisou, Turnov, Žitava a to nejhezčí úplně ze všech – Liberec. Dnes už je světlé, světlounké, čisté, ale ztratilo svou atrakci, lávku nad vším tím děním. Přesto si zachovalo část genia loci, velkých, starých, litinových nádraží, jako Mnichov, Vídeňské, Budapešť. Je proto i u nás co ukázat a obdivovat z dějin země, kde vlak je doma, zrovna jako tato stará nádraží.
Budovy postavené ještě za starého Rakouska, kdy se stavělo s nebývalou průmyslovou noblesou. Jsou krásnou dominantou. Jsou tím, čím přístav lodím, země mořím, majákem, dveřmi do našich nocleháren. To vše jsou ta naše nádraží od plechových bud, až po vznosné staré budovy, z kterých se raduje každý.
Ať se příště uvidíme v příjezdové hale nádraží, v podchodu na správné nástupiště a ve správném vlaku. Pokud to není do světa, pak směr Machnín-hrad, kolem tamní příjezdové haly buď na hrad, nebo dolů k řece prohlédnout si skanzen naší zdejší jediné tepelné elektrárny a krásné domky, co stojí kolem, jako v pohádce o Šípkové Růžence, původně postavené pro zaměstnance elektrárny.
Egon Wiener