V Liberci se poprvé do zastupitelstva dostala populistická SPD. Někdo jí odmítá, někdo jí odmítá jen před voliči a někdo ji chce legitimizovat. Historie i dnešek ale ukazují slepé cesty v jednání s populisty.
Bývalý primátor, náměstek a do značené míry enfant terrible liberecké politiky Jan Korytář na našem webu otevřel otázku, nakolik je správné, či ne, jednat s SPD.
Nejde o to, že by se s ní nejednalo. Například Starostové zvolili úspěšný krajský recept, když Okamurovým populistům „zalepí ústa“ skrze výbory, možná dozorčí rady, a bude klid. Oficiálně (a před svými voliči) se od SPD distancují, ale každý ví své… Takové „starostovské“ řešení, ale na kraji to funguje. SPD již druhé volební období v zastupitelstvu jako opozice de facto neexistuje a podporuje Půtovu hlasovací mašinérii. A bez odmlouvání.
Naproti tomu Jan Korytář říká, že jde o reprezentanta deseti procent libereckých voličů, kteří rozhodně nejsou všichni „fašisté“, a je potřeba jim naslouchat. Nejde o to, že by se voličům SPD nemělo naslouchat. V čem je tedy Korytářův přístup, kdy chce „normalizovat“ SPD, špatný? Ze dvou důvodů.
Tím prvním je, že SPD skutečně představuje fašizující trend politiky. Spousta z těch, kteří toto hodnocení odmítají jako „levičácké nálepkování“, často jen reflektují skutečně až moc „kavárenský“ křik ohledně podobných stran, který je slyšet z určitého levicově–liberálního (často akademického) politického proudu zhruba od šedesátých let po celé Evropě.
Jenomže tito kritici „nálepkování“ nevidí dál, jak si sami myslí. Naopak. Fašismus nezemřel v troskách doutnajícího Berlína, stejně jako se v hitlerovském Německu nezrodil. Je to pravicově–konzervativní, revolučně pojatý politický kurz, který negativně reaguje na modernismus a levici obecně (od které se ovšem mnohé, byť populisticky, učí). Od druhé poloviny 19. století má mnoho podob a variant a lidé dnes mají tendenci vnímat jej v jeho nejstrašlivější, historické podobě – tedy německém nacismu.
Nicméně vždy zde byly (a jsou) i jiné, „soft“ varianty fašismu, které jsou navíc dynamické a proměnlivé ve svém populismu. Fašisté nebyli (a nejsou) vždy jen fanatičtí SS-mani v hrůzu nahánějících uniformách od Hugo Bosse (sic!) se stříbrnými lebkami a nordickými runami.
Častěji to bývají „normální lidé“, kteří jen ze strachu před vichry dějin volají po návratu „normality“. Většinou ovšem i za použití drastických prostředků a demontáže demokracie, byť se jí tak často ohánějí. Jejich cílem nejsou racionalita, diskuse nebo mír, ale řád. Jejich řád, samozřejmě (popřípadě osobní profit, jak ukazuje právě případ Tomia Okamury). Aktuální vývoj v Rusku, které se zaštiťuje tradičními hodnotami pod Pravitelem Putinem, je toho nejčerstvějším příkladem.
Dalším klasickým znakem fašismu je naprosto gumový populismus. Jako byl Adolf Hitler schopen během jednoho dne schopen hřímat na dělnických shromážděních proti vykořisťování pracujících vrstev a kapitalismu, stejně tak o pár hodin později přesvědčoval kapitány německého průmyslu, jak zatočí s levicí a s odbory. Jaké sliby splnil, netřeba připomínat…
Fašismu se prostě hodí cokoliv. Byť má ve znaku vetknuty pevné hodnoty, ve skutečnosti nemá žádné, vyjma vlastní moci a vůle po ní. A co jiného než podobný hodnotový a ideologický mix a pragmatismus předvádí dnes SPD (nikoliv jako jediná)?
Druhým důvodem, proč je legitimizace podobných hnutí a proudů špatná, je paradoxně politicky pragmatický. Z dějin 20. století víme, že kdokoliv se snažil „opičit“ po fašistech, naskakovat na jejich agresivní politická témata, kde vévodí nacionalismus a xenofobie, skončil v zapomnění a ještě to fašisty posílilo. Ať to byla klasická pravice nebo i levice.
Nevracejme se ale do historie. Podívejme se na osud české tradiční levice. Čím skončilo, když si ČSSD začala hrát na ochránce země před uprchlíky? Čím skončilo, když se z KSČM stala otevřeně nacionalistická strana? Vymazáním ČSSD i KSČM z politické mapy a posílením SPD a podobných stran.
A pojďme ještě blíže, do Liberce. Politika místní KSČM, která se pod svou předsedkyní Danou Lysákovou stala de facto hlásnou troubou nacionalismu, xenofobie a (soudě dle jejích oficiálních kanálů) i čistého neonacismu, vedla k volebnímu výsledku ve výši 1 procenta pro komunisty a 10 procent pro nacionalisty z SPD. Leninovi neprávem přisuzovaný výrok o užitečných idiotech zde jakoby zazníval v čisté podobě…
Pokud tedy Jan Korytář říká, že je potřeba s voliči SPD mluvit a naslouchat jejich obavám a názorům, má pravdu. Pokud ale chce legitimizovat a zvát populisty k moci, povedou jeho kroky, v případě, že by se rozhodl vrátit po politiky, stezkou Dany Lysákové do zapomnění.