Korupce je pro většinu studentů středních škol jen pojmem bez konkrétního obsahu. Sice ji vnímají jako něco nesprávného, neetického, ošklivého, ale nemají ji propojenu se svým vlastním životem. Proto se za finanční podpory Ministerstva spravedlnosti ČR a programu Active Citizens Fund zrodil pilotní projekt Institutu pro udržitelný rozvoj, jehož výstupem je výukový blok formou inscenační metody (strukturované inscenace) na téma prevence korupčního jednání. Tvůrci ho realizovali se studenty, kteří navštěvují 3. ročník gymnázia.
Místo leckdy suchoparné výuky byla zvolena inscenační metoda, která má šanci získat pozornost studentů, vtáhnout je do hry, a tím i do dané problematiky. Její podstatou je sociální učení žáků na modelových problémových situacích, simulacích nějaké události, v nichž se kombinuje hraní rolí s řešením problémů. S pomocí této metody studenti lépe chápou příčiny lidského jednání, učí se schopnosti vcítit se do druhého jedince, a to prostřednictvím vlastního jednání a prožívání. Získávají možnost vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké to je ocitnout se v určité konkrétní situaci, a nacvičit si vhodné jednání či řešení této situace.
Konkrétním tématem modelové inscenace byla korupční rizika při veřejných zakázkách. Cílem bylo, aby si studenti uvědomili, co se při veřejných zakázkách může stát a že korupce má vliv i na jejich občanský život. Strukturovanou inscenaci tvůrci nazvali „Koupíme si dobrou pizzu“.
Studenti představovali část občanské společnosti, skupinu, která má dostat společný oběd – pizzu. Na tento oběd se všichni složili stejnou částkou do společného rozpočtu. Pro zjednodušení se nepoužívaly skutečné peníze ani skutečné jídlo, ale atrapy.
Studenti si rozdělili role. Tři byli politiky (zodpovědný idealista; populista, který to však nedělá zadarmo, a politik – prospěchář), tři podnikateli (jeden poctivec, druhý podlézavý a kreativní, třetí korumpující kmotr), jedna studentka byla investigativní novinářkou, ostatní byli občané, ale i ti byli „zaškatulkováni“ (např. občan v sociální nouzi, daňový poradce, majitel herny, zástupce neziskové organizace, pochybovač, hladovec, vegetarián atd.). Všichni pak dostali kartičky s charakteristikou role, každý si měl přečíst jen tu svou a nikomu dalšímu charakteristiku neukazovat.
Politici vybrali od občanů peníze, tedy v podstatě daně. Jejich úkolem bylo vybrat dodavatele a za vybrané daně pizzu nakoupit. Mohli vyhlásit výběrové řízení na dodávku jídla nebo pozvat všechny tři podnikatele k jednání o možné dodávce, mohli vybrat jednoho dodavatele, nebo zakázku rozdělit mezi více dodavatelů. Mohli vybírat podle nejnižší ceny, podle kvality jídla, podle zkušeností a referencí podnikatelů, záleželo na nich. O svých rozhodnutích mohli hlasovat, nebo se shodnout na konsenzu, mohli se poradit s ostatními občany, vyhlásit veřejné projednávání, to záleželo na politicích. Cílovým úkolem politiků bylo dodat občanům jídlo a zaplatit dohodnutou cenu dodavatelům.
Po inscenaci proběhla její reflexe, řízená diskuse, během níž lektoři studenty vedli k poznání paralely mezi inscenovanou hrou a realizací veřejných zakázek na úrovni obce, kraje, státu. Na sledu událostí si ukázali, co se stalo, jak kdo přemýšlel, jak se kdo rozhodoval a zachoval, zda každý dostal, co očekával, komu se společné jídlo vyplatilo, a komu ne apod. Asi příznačné pro dnešní dobu je, že na dotaz lektora, kterému politikovi během hry studenti nejvíce věřili, odpověděli, že populistce.
Podle zaujetí, s jakým se studenti do inscenace pustili, a podle odpovědí v anonymním dotazníku je netradiční výuková metoda bavila. A podle výsledků výstupního srovnávacího testu problematiku velmi dobře pochopili.
Zájemci z řad učitelů najdou podrobnosti o realizaci metody včetně metodického listu, vstupního a výstupního testu ZDE