Ta paní byla rozhodnuta do toho jít hned teď, aniž by sklopila hledí. Vystavila svou tvář studenému větru, špičce soubojového dřevce, pobídla oře a zaútočila. Pera na přilbě vlála, její plamenný zrak spaloval…. Viděl jsem ji a nemohl nevidět na jejím místě starého pána, Jana Nerudu, básníka, redaktora v.v., jak buší holí do výkladních skříní pražských židovských obchodů a mumlá své nesrozumitelné antisemitské kletby. Z krámů vybíhají příručí…. Vidím tam někde na ochozu hradu Janu z Arku v hrubé lněné košili, pod ní anorexií poničené tělo, žár očí, co spaluje a ničí, nahé adamity, blouznivce našich hor, spiritisty…..
Ta paní byla jednou – jedním z nich, co neustáli sílu větru a rozumu…. Podivuhodná země Sudety, místo konání: obchodní galerie blízko liberecké radnice, předmět: Sudety, metropole severu, město rododendronů…. Co z toho platí, neplatí? Co vím jistě je, že kůň pod rezolutní paní, prudce zaržál, postavil se na zadní a paní: „Sudety? Jak můžete obhajovat Sudety!!!“ Podotýkám, psal se prosinec, rok dvoutisící třináctý.
Žár očí a postoj soubojového koně zajedno s dámou mě přesvědčily. Je třeba bít se za Sudety: „Paní, Sudety jsou zemí, kde jsem se hned po válce narodil, kde žiji já, vy, naše děti. Kolem jsou sudetské lesy, Lužická Nisa je rovněž sudetská, sudetské hory sdílíme s bratry Poláky. Co mají tyhle Sudety společného s nacismem? Jazykově a národnostně jejich obyvatelstvo zneužil Konrád Henlein s Adolfem Hitlerem a vytvořili státní útvar ošklivého názvu „Sudeten – Gau“. Pojmenování Sudet se nepodařilo přeonačit ani panu prezidentu ČSR, doktoru Benešovi. Ani dekret o používání slova Sudety nezahubil slovo, geografický pojem.“
Znovuobjevené jméno se vrací bez „ismů“ do map, průvodců a nabídek. K cestě do krajů při státní hranici, kde po druhé světové válce po odsunu Němců směli žít už jenom Němci ze smíšených manželství, antifašisté a odborníci, kteří byli v průmyslu nezbytní a ti, co přišli do pohraničí, do Sudet budovat „nový svět“. A bylo co. U boudy štěkal pes, co rozuměl jenom německy, kočkám se říkalo „mici, mici“, spalo se pod německými duchnami, německými příbory se jedly německé brambory, kedlubny a zelí…
Jsem rozený Sudeťák. Nemám padací most u kalhot a místo ponožek nenosím bílé podkolenky. Jsem občan České republiky, narozený a žijící v Sudetech. Nemám problém se tím i pochlubit. Nestydím se být českým hraničářem i Sudeťákem žijícím v Evropě. Bylo dost vzájemné nenávisti. Nastal čas přestat živit vzájemnou nedůvěru. Liberec je metropolí severu, významným městem v Sudetech. Město zmizelých Židů, odsunutých Němců, Čechů, Slováků, Rómů, Poláků, Vietnamců, všech národů a národností, které se zde přihlásí k trvalému pobytu bez rozdílu.
Egon Wiener
