Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem taky nepoznal, jen mlčky stáli kolem něho, dokud vítr jejich kouř nerozfoukal.
Táta byl s nimi jednou v Osvětimi, podruhé v Pečkárně. Tam šla maminka s poslední nadějí, že tam je. Mlčky jí dali fíbrový kufr s prádlem, kus, co kus ztvrdlý od krve, jako naškrobený. Límec, rukávy, do červenohněda zbarvené manžety.
Táta se bál. Třásl se zimou. Nebyl sám. Byl tam ještě se svými bratranci a sestřenicemi. Hvězdu nenosil, tak na to nějaká dobrá duše upozornila úřady. Řekla to českému četníkovi a ten ho udal. Ale jaképak udání… Copak se lékaři a advokáti rádi nezbavili židovské konkurence, herci Haase v Národním divadle stejně, jako toho posledního šmíry na prknech kočovného divadla, byť věděli, že bez práce umře žalem? A nebude to tím, že umírá na lidskou zbabělost, sám, někde v polích, na náspu u vlakového nádraží.
Ach, lidé! Jak bolí tohle vzpomínání. Oči pro pláč nevidí. Co malých dětí, matek s dětmi v náručí šlo z vagónů v dlouhých frontách k budovám štíhlých komínů! Co panenek, dětských bot, vlasů, kočárků, co mýdla… Co zbylo z příštích Einsteinů, madam Curie, těch, co píší básně, zpívají, malují slunečnice, co dělníků a dělnic, rukou práce se nedočkalo svého zrození….
Tatínek tohle všechno zažil. Smrt, bídu, nevoli. Stačil pohyb palce a ukazováček vás poslal do říše květin, do Valhally. Kdo by tam chtěl? Každý chtěl žít ten život plný vzruchu, vítězství i proher. Mít syna, dceru, žít ten prokletý život, ale žít. Třeba v bahně, na dešti, hladový, roztrhaný, se srdcem plným lásky k dětem, k lidem, kterým nevadí mít souseda Žida, člověka, co nosil žlutou hvězdu našitou na levé straně prsou a kterou tatínek nějaký čas i nenosil. Jindy to byl klobouk, žlutá páska, část oděvu. Pokaždé něco, co je mělo odlišit a diskriminovat, diktovat, čím se smí živit, co dělat nesmějí. Dát druhé straně argument: jsou jiní a co je jiné není naše, co není naše nechceme.
Věřte mi, ať to byl můj táta nebo pan Weitzen, doktor Schwarzwald, či tisíce jiných, ti svému městu neškodili. Dali mu srdce, léta práce. Táta jako tkadlec, pan Weitzen, jako řidič tramvaje, doktor Schwarzwald ve své ruprechtické ordinaci. Byli jsme a jsme tu s vámi, náš je i váš krásný Liberec, město pod nohama, město v Sudetech. Plné lidí, tramvají, autobusů, trablů, aut, ucpaných ulic, obchodních center, spěchajících úředníků, studentů a žáků škol pilně studujících.
Ať žije naše krásné město, perla, med i sladké oříšky, citrón i slzy vyplakané za ty, kteří se opět rodí v našich dětech, v sadech, kde stromy rostou do krásy.
Egon Wiener