12. dubna 1578 měla manželka majitele grabštejnského panství Jiřího Mehla ze Střelic ošklivý sen. Ve snu viděla machnínského ovčáka, jak usekává hlavy drůbeži.
Nemám zdání, co milostivá paní v podvečer onoho významného snu povečeřela, ale muselo to být ochuceno přinejmenším lysohlávkami.
Po probuzení, dá-li se tak nazvat následný stav mysli urozené paní, se daly do pohybu věci nevídané. Zapřahat a jede se do Machnína. Vzala sebou dvě dcery. Jména jsou známá – Marii a Uršulu. Jely ztrestat machnínského ovčáka. Kromě paní se nikomu nechtělo. Počasí nic moc a Nisa byla po jarním tání zoufale rozvodněná. Dnes bych řekl, že voda se v Machníně rozlila od svárovské bramborárny přes zahrady u Němečků až po Táborské a dole po Pfeiferovu továrnu. Jedno obrovské jezero. Většinou to machnínský most ustojí bez problémů. Tenkrát bylo všechno jinak. Rozjetá dáma, kočár, dcery a kočí jeli vstříc svému osudu. S dámou nebyla řeč. Manžel služebně v Praze celé týdny, ona na všechno sama. Doslova.
Most, který je v Machníně očekával, byl dřevěný, konstrukce chatrná. Koním se rozhodně přes něj nechtělo. Voda burácela, nepěkná podívaná. Všichni se snažili paní Mehlové další cestu rozmluvit. Nešlo to. Tady by pomohla svěrací kazajka, nebo nafukovací plovací vesta. Obé však ve výbavě kočáru scházelo a jak se záhy ukázalo, bylo toho třeba, ale nepředbíhejme.
Všichni prosili za přerušení cesty, nic nepomohlo. Dáma se mohla zbláznit – pokud se už nestalo. Přes most se muselo. A tak machnínský most vstupuje mezi mosty slavné: most u Remagenu, přes řeku Kwai, Avignonský, most v Sarajevu, Karlův most, legendární nádražní lávka ČSD v Liberci a další. Drama pokračuje, kočí se křižuje, paní z Mehlů ještě stačí vykřiknout: „Ve jménu ďábla, jeď!“ No a co zbylo panskému kočímu? Jel.
V polovině mostu přišlo to, co by statik předpovídal. V konstrukci luplo, ve dřevě prasklo a kočár se poroučel do chladných vod. Tragedie až do doby vražedkyně novorozeňat Mrázkové v Nové Čtvrti v Machníně nevídaná. Jaké štěstí měl kočí a obě dcery paní Mehlové se nedá ani popsat. Seděli na kozlíku mimo uzavřený korpus kočáru. Ten voda rozlomila a vtáhla pod valící se spousty vod, dřeva a větví.
Kočí a mladé dámy se z vody dostali. Utíkali pro pomoc do panského dvora někde v prostoru Machnínského statku. Kočí se vrátil, údajně hledat paní. Našel – nenašel? Po obou se země slehla a voda zavřela. Vyšetřování na Grabštejně nikam nevedlo. Žádný důkaz, stále otevřený, neuzavřený případ. Bylo něco kriminálního mezi kočím a stále opuštěnou paní Mehlovou? Láska, nenávist, peníze? Komu pomohla její smrt? Neměl pan Mehl, vysoký pražský úředník, někoho, koho nechal v Machníně naříznout sloupky mostu přes Nisu? To se rovněž vyšetřovalo. Stovky otázek, a purkmistr, fojt, radní ani hejtman z Grabštejna nic nezjistili…
Až půjdete po dnešním moderním mostě v Machníně, zastavte se. Jen na moment. Řekli byste, co všechno se může stát v tak poklidné vesnici – promiňte – v liberecké čtvrti Machníně?
Egon Wiener