Pánové a paní, už není mezi nám a přitom to není tak dlouho, co bylo slyšet jasný hlas kočího: „Pánové, držte si klobouky, jedeme z kopce…“ a „Uctivě smekám a nechám se poroučet milostivé paní!“ Jak je to dlouho, co naši dědové uctivě zdravili své známé, veličiny sejmutím pokrývky z hlavy, v tomto případě klobouku. Klobouk dolů, div ne do příkopu, tak se zdravilo už před hrozně dlouhou dobou. Tehdy klobouk zametal a kord břinkal o podlahu. Byl součástí výstroje toho, kdo na něj měl.
Ozdobou mu bylo nejen peří. Byl nošen i vojákem, chránil rybáře zrovna tak, jako sekáče na poli před poledním sluníčkem. Jednoho před žhavým sluncem, druhého v lomu před padajícím kamenem. Jinou funkci měl v Mexiku, jiný měl na hlavě čínský mandarín. Nádherný tvar měl z dílny honáka dobytka, jiný klobouk měl středověký lékař, co léčil mor a záludné neštovice. Cylindr se nosil v době císaře Napoleona a měl ho na hlavě Puškin těsně před osudným soubojem. Všelikeré revoluční hučky nosili ti, co v Evropě v roce 1848 stavěli po městech barikády a dožadovali se konstituce. Buřinku nosil policejní rada i básník Mahen.
Můj táta a děda nosili poctivé staré klobouky se šerpou. Žádný fez ani turban. Jarmulku to ano, pěkně pod kloboukem. Tam nehrozilo, že spadne a pozná přitažlivost zemskou. Klobouk, to bylo čím dál víc o projevení úcty, smeknutí a úklonu těla, práci nohou a úsměvu na tváři,
Klobouk, cylindr kočího, buřinka tajného rady, klobouk mého táty… Vzpomínka na součást osobnosti, jako i vesta s pánskými hodinkami v kapsičce saka… A jak se ta móda mění! Pár desítek let zpět a vidím svého tátu, jak říká Jakubovi, mému synovi: „Vrať mi ten klobouk! Ty musíš do školky a já do Pražský mezi regály.“ Ale Jakub zná kloboukové kouzlo, kdy děda bez pokrývky hlavy neodejde a tak mu klobouk jen tak hned nevydá…
Pán v klobouku se prochází po nástupišti, v podpaží má něco, čim vlak zastaví – vypraví. Klobouk nosili všichni – jiný slévači, jiný sběrači zeleniny. Jiný si vzal táta na hlavu, když šel k doktorovi a jiný, když šel na houby.
Ach, ty naše klobouky, hučky, čepice, kulichy, rádiovky. To vše mělo svůj poctivý základ ve starém, dobrém klobouku. Prošel světem vítězně a stal se příkladem, že může dosáhnout nejvýše. Císařská a královská koruna, tiára papeže, klobouky rektorů, barety děkanů, vojáků, pokrývka hlavy kněze, lékaře i čaroděje. U zrodu všeho toho, co se kdy nosilo na hlavě stál klobouk. Hasičská přilba, vojenská… Něco mít na hlavě a chránit se, později dát smeknutím najevo úctu někomu, koho si vážíme a ctíme. Nechť tedy vzpomínka na klobouk připomene nové generaci slušnost a pozdrav, kdy stačilo cvrnknout prstem o okraj.
Egon Wiener
