Ve městě pod nádražím přes řeku stojí palác. Palác, jaký si staví banky. Palác s podzemními prostory, tudíž i s velkým trezorem. „Metropolitní“ banka – městská banka, v současnosti Československá obchodní banka v Liberci. Sdílejte se mnou úžas malého chlapce z mohutných staveb města poloviny padesátých let minulého století.

Radnice, divadlo, muzeum, lázně, zámek, hotely, vily továrníků, obchodníků, soud, palác Dunaj, kavárna Nisa, spořitelna, banky, kostely, další a další stavby, které dávaly severočeské metropoli punc města s kosmopolitním věhlasem, města obchodu a mohutné textilní výroby. Tomu všemu se věnovala radnice, která tu měla svou banku, tu, o které vám chci vyprávět.

 V mé době „dělnických presidentů“ už nesloužila mamonu, ale sejf v jejím podloží sloužil k úschově harampádí. To mohu potvrdit, neboť jsem v něm koncem roku 1968 našel pozůstatky  činnosti různých pionýrských skupin libereckých škol. Budova sloužila odborářům, vedoucí úloze státu – komunistické straně, svazákům, novinářům, Národní frontě. Mnohým z vás už záhadné pojmenování tehdejších organizací nic neřekne.

Mou snahou je podělit se s vámi o historii mohutného trezoru v podzemí této významné liberecké banky. Pokud město za Rakouska a první republiky bohatlo a mohutnělo, bylo to především péčí zralých mužů, kteří stáli v jeho čele. Městský rozpočet ustál snahu o oddělení provincie Němců v Čechách od ČSR, růst i světovou recesi po roce 1929. K tomu posloužila i banka, která dala příležitost růstu stability a ekonomiky a to nejen svému městu. A trezor, může skrývat za  obrovskými pancéřovými dveřmi ve svých útrobách leccos, co může překvapit i historiky.

Kolikrát jsem si zatočil kolem, ne nepodobném kormidlu a předlouhým klíčem pošimral vnitřnosti monstra, které se pak za zvýšeného úsilí tlakem pohnulo a otevřelo skálu, abych  mohl  přistoupit ke schránkám, opět pootočit klíči a vytáhnout zásuvku plnou tajností. Tomu říkám banka! Žádná virtualita, vše hluboko v podzemí, za mřížovím, za mohutnými dveřmi o síle lidské paže. Decentní pohled, rukavice a dveře vám dnes otevře útlá, krásná úřednice.

Detektivky, loupeže, vloupání do trezorů – co jsme toho četli, viděli v kině, v televizi a zde je člověk osobně přítomen otevření Aladinova doupěte… Trezor, to je dnes služba, kterou si platíte i s dohledem školeného personálu. Jaký to asi musí být pocit zavírat tam obraz Picassa, šperky po babičce, zlaté cihličky po Němcích, které jste našli zakopané na zahradě.

Svět je a byl o penězích a o vzácných sbírkách relikvií. Pokud to opravdu tak bylo, jak tvrdím, pak i ten náš trezor dnes může být nacpán památkami z doby kavalírů, dívenek s chrpami, uprostřed kvetoucích luk, které dědily. Tam, kdesi pod úrovní řeky Nisy leží trezor, kde v klidu a v pokoji odpočívají jako v kolumbáriu vaše úspory, vzácné památky, ale i dosud hledané věci, ztracené za války…

Banky, jsou tu a asi by nebyly, pokud by o služby bankéřů nebyl zájem. Z toho plyne jedno poučení: Snažme se ať bohatne i město! Pak zbyde i na omítky, okapy, chodníkové dlažby, zábradlí, lavičky a kašny. Na dary, které se už nevejdou do trezorové schránky a budeme je potkávat, zakopávat o ně, budou se nám líbit tak, jako se nám líbí ty staré rakouské trezory, plné lidských marností.…

Egon Wiener