Čím vším jde člověka motivovat? Sám jsem si tím prošel a je zlé to vědět, to mi věřte. Sám jsem v útlém věku za dudlík namočený v pískovém cukru dovedl rodičům leccos odpustit. Sami mi připravili obdobnou lest před návštěvou lékaře, holiče, mužů v pláštích, neboť k nim jsem měl neskonalé výhrady.

Motivace, té propadali rodiče, učitelé propadajících žáků (proč moji ne?), instruktoři v autoškole, moji poddůstojníci na vojně, děvčata, co se mnou chodila, ti, co mě zaměstnávali. Všem bylo potřeba motivace, aby se na to nevykašlali… Ach, motivace! Každý ji však měl jinou. Říká se jí nehezky i korupce. Ale jděte! Copak je korupce dát lékaři, co má 90 tisíc měsíčně v porodnici za asistenci u porodu vaší dceři pár tisíc do obálky? Byl motivován správným směrem, nebo nebyl?

Co já pamatuji, pan doktor Fišer, co trhal mimo jiné v Chrastavě i zuby, taky bral. Byl motivován po válce deseti vajíčky. Ekvivalent téhle korupce byla slepice, nebo králík. Dál se z etických důvodů nešlo. Dá se to opřít i o argument, že tihle doktoři Fišerové, Scharzwaldové měli z koncentráků ještě stažené žaludky a víc toho nesnědli, než v neděli jedno kuře.
Já si taky zaexperimentoval. V té mé ,,Plazze“ se seznamuji rok, co rok čtenáře s mou literární tvorbou. Se svými knížkami připravený i k podpisu jsem byl podrážděn stálým ošmatláváním knížek dětskými ručkami a tak jsem cíleně zaútočil na nejslabší článek, na toho nejmenšího.

„Můžeš si sáhnout, ale musíš mít umyté ruce!“ Motivace čistých rukou chlapce zaujala i tím, že tohle slyšel evidentně od dospěláka poprvé. Zastavil se, zamyslel, což jej rozhodilo, doběhl partu, vrátil se a ukázal mi obě ruce – čisté. Druhý den už při obdobném nájezdu zůstal poslední a dal mi vybrat. Levá, pravá? Byly dětsky čisté, malé. Na knížky na stolku zapomněl a tvářička mu zářila úsměvem, že pán za stolkem vidí, že má obě dlaně čisté.

Třetí den jsem to nevydržel a dal mu desetikorunu. Koupil si cosi za devět a korunu mi způsobně vrátil. Další den jsem hádal špatně: „Pravá!“, dlaň byla špinavá. Ještě přede mnou si do ní plivnul, levou promnul pravou a ukázal mi, že jsou čisté obě dvě. Tahle očista se mi nezdála a tak jsem řekl, že tohle ne, že musí vodou, odběhl a za minutu byl zpět. Obě dlaně nic moc a tak jsem se zeptal, kde sehnal vodu. Nesehnal…

Evidentně špatná motivace. Moje působení skončilo a chlapec bude jistě dál, pokud bude dobře motivován, hledat řešení. Nechci hodnotit své „pavlovské metody“, ale pouze stadium pokusů neřeší způsob dalšího vývoje. Celoživotní motivace musí být založena na víc, než na jednom, byť pozitivním výsledku. A tak, když si teď myju ruce, pokaždé si vzpomenu na jedny dětské čisté ruce, na všechny ty pokusy vrátit společnost někam tam, kde jsme všichni měli čisté ruce, dlaně, do kterých jsme si plivli, když jsme společně za něco vzali a řekli: „Hej, rup!“