Nevím, jak dnes, ale moje krátce poválečná generace si hrála na vojáky z druhé světové války, co právě skončila, přestože v reálu to bylo před lety deseti. O tom to celé bylo. Pozůstatky války jsme my kluci hledat nemuseli. Byla skoro na každém kroku, na každé fasádě domu, v každém rozhovoru našich rodičů, dospělých kolem nás. Příkopy byly plné patron, nevybuchlé munice, polních lahví, zákopnických rýčů, opasků, přileb, plynových masek. Byl to ráj všech kluků. Naše bitvy byly ještě deset let po válce velmi autentické.
Oblečení bylo z části po Němcích, nebo po starších sourozencích. Na hlavách jsme měli originální přilby wehrmachtu. Ty tenkrát nosili oficiálně i čeští hasiči. Horší bylo, kdo koho bude hrát. Naši versus Němci. Nebylo široko daleko kluka, co by chtěl boj prohrát. Nejlepší na tom bylo, že málo kdo z nás měl obě babičky Češky. Mnozí si nemohli být jisti ani s maminkami, natož otci, nebo dědečky.
Pokaždé jsme se nějak dohodli a pak začal boj, často doplněný novými nálezy pravých uniforem, dýk, důstojných šavlí, označení, zásobníky samopalů, pistolí, útočných nožů a jiných nálezů. Jednou se na bojišti z protivníka objevil i kulomet zn. Maxim. Parádní byly různé dalekohledy, zaměřovače, medaile. Nosili jsme vedle sebe německé, ruské, francouzské, italské, japonské, čínské, anglické. Celosvětový mišmaš. Nádherně to cinkalo a připadali jsme si jako hrdinové, co bojují za velkou věc.
Radost končila vítězstvím druhé strany. Rodiče z nás radost neměli, často si z našich nálezů, co jsme donesli domů, zoufali. Jednou jsem přinesl domů tropickou přilbu Afrika-Corpsu, v dobrém stavu, podruhé slavnostní meč. Je to víc, jak 60 let. Tehdy se militárie z druhé světové války systematicky nesbíraly, a tak jich mnoho skončilo mimo sbírky dnešních sběratelů. Vyměnil jsem už nevím s kým, krabičku karbidu od nádražáka za parádní anglické padákové hedvábí, které udělalo dojem na ženské, co bydlely kolem. Po jisté době chodila kolem děvčata v halenkách z čistého hedvábí.
Záviděli jsme klukům z Chrastavy a z Frýdlantska. Tam všude ještě deset let po válce stála v polích u lesa poškozená německá velká vojenská technika bez nábojů, ale s pásy a s dlouhou hlavní. Tam měli hoši velké štěstí. My na dolním toku Nisy jsme měli zbraně jen ruční. Ale i tak. Sem tam jsme se i zranili. Většinou za to mohl fosfor z nevybuchlé munice. Ten pár klukům šeredně popálil obličej a prsa. Byli jsme školními rozhlasy varováni před fosforovým nebezpečím, ale nic nás nemohlo v expedicích a ve válkách zastavit.
Chovali jsme se jako naši neohrožení tátové – nezodpovědně. Oni hledali poklady po Němcích, ale trochu jiné. Zbraně to nebyly, to vím jistě. Jak jsme stárli, litovali jsme, co krásných věcí jsme svou hloupostí zničili. Třeba takové meče vysokých důstojníků. Vytáhli jsme meč z pochvy a začali šermovat. Čím víc měl meč vroubků od srážky s druhým mečem, tím víc byl kluky považován za „víc bojový“. Ztratit v boji metál, neznamenalo nic. Dal se nahradit jiným, třeba křížem na krk, velkou orlicí…
Tak jsme si hráli, to byly naše dětské hry. Věřím, že hry našich vnoučat se nebudu konat za podobných okolností. Válka je svinstvo na každý pád. To říkal můj dědeček nadporučík, rakousko-uherský oficír.
Egon Wiener
