Ta ulice byla, a co si budeme namlouvat, stále je v záplavové části Liberce. Ale co, tehdy to lidé, kteří tam bydleli tak úzkoprse nebrali. Voda přišla a vzala s sebou, co by stejně přišlo na zmar letos, za dva roky. Televize, elektrické pračky, auta, drahá elektronika v té ulici nebyly, tak o co šlo. Šlo jim o život, aniž o tom věděli…
Táta se narodil v den, kdy se narodila i republika – 28.října. Kdy se narodil Walther Pichler z německé rodiny bydlící v témže domě ve stejné ulici nevím, ani kdy Žid Otto Jelínek. I ten bydlel s mým tátou z německo-židovské rodiny v domě ve stejné ulici… Jak to tak mezi kluky bývá, byli to nerozluční kamarádi bydlící tam dole pod radnicí v jedné z ulic u Nisy. Chodili do stejné školy U Soudu, později do české měšťanky, nahoře u stadionu v Růžodole. Dětství, společné rošťárny, oslavy narozenin, dokonce i svátků – těch státních i náboženských, které toleroval kněz i rabín.
První polovina dvacátého století, měla teprve začít. A začala tím, že kluci se pohádali o děvče z české rodiny, která s nimi chodila v Růžodolu do školy. Můj táta byl z nich nejstarší, a že nebyl vybaven jazykově, neoslnil svou češtinou učitele natož slečnu. Vyhrál Walther Pichler. Žel, toho oslovil i Konrád, chlapík z Vratislavic. Jelínkovy zase oslovil někdo z Prahy, jestli se nechtějí odstěhovat do Palestiny. Tátovi rodiče v tom lítali a jasno neměli vůbec. Táta se stačil vyučit u Neumannů tkalcem. Oba dva kamarádi dál studovali. Jeden na průmyslovce, druhý na gymnáziu na Husovce.
Liberec ve třicátých letech byl Šanghají Evropy, Asie i jižní Ameriky. Babylon řečí, ambiciózních politiků, masových shromáždění, pochodů nezaměstnaných, protestů, bubnování, pískání na flétny, pochodů s hořícími pochodněmi. Kluci dospívali a kolem nich, i v jejich ulici to kotli vřelo. Staří si stěží odpověděli na pozdrav, a tím končila i dřívější vřelost. Prohodit spolu pár slov, to už byla věc zcela výjimečná.
Pak přišla listopadová křišťálová noc roku 1938. Té noci se do Liberce vrátil středověk. Strach, plameny, dým a bezmocnost. Synagoga ještě hořela a děti z židovských rodin už do libereckých škol nesměly. Dědečka zatklo gestapo, jeden po druhém mizeli lidé z liberecké ulice, z domu, kde vyrůstali.
Zůstali jen Pichlerovi a ti si pomohli. Starý nábytek vyhodili a mohli si vybrat po těch, co před oslavujícími sousedy na poslední chvíli stačili utéci do protektorátu. Liberec se stal součástí třetí říše. Liberečtí Němci rukovali a Walther Pichlerů také. Padl u Moskvy. Do Liberce se nevrátil po válce vůbec nikdo z rodiny Jelínkových. Z rodiny mého otce tak napůl. Pichlerovi skončili ve sběrném táboře ve Stráži nad Nisou – starém Habendorfu a později někde v Německu. Jelínkovi v Osvětimi, odkud nebylo návratu. Táta se oženil a po válce se mu narodil syn.
Do té ulice jsem pak už chodil jenom já. Je stále v záplavové zóně, ale co, lidé v ní dnes bydlící to tak neberou. Mluví česky, chodí do práce, někteří jsou nezaměstnaní. Netuší jak dramatická byla doba, první polovina 20. století i tady, v Liberci…
Egon Wiener
