Už jenom to, že budova libereckého nádraží byla stále v opravě. Pracovalo se na venkovním plášti, ale na složitější opravy komplexu budov nebyli specialisté. Úpravy uvnitř nebylo komu zadat, především nebylo odborníků – zámečníků a elektroinstalatérů. Náčelník dráhy Jaroslav Weis viděl problematiku tehdejších drážních starostí v lidech. Na nádraží se stahovali opilci z celého města, týdně zde docházelo ke dvěma až třem násilnostem.
Budovy odjezdu i příjezdů vlaků byly znečišťovány, cestující pro kouř z cigaret neviděli často jeden na druhého. Na vině byla i místní nádražní restaurace, která byla zařazena do 3. cenové skupiny.
Ředitelství restaurací tuto provozovnu nekontrolovalo a z ní se stalo doupě neřestí, kde bylo kriteriem úspěšnosti pouze plnění „tržby“. O kulturnosti tohoto zařízení se nedalo ani mluvit. Polité stoly, igelitové ubrusy, plné popelníky, špinavé záclony, okna, že jimi nebylo vidět ven. Ovšem pivo tu mělo říz a tak se podnapilí opilci pohybovali po nádraží v hojném počtu v podstatě nekontrolovaně a vždy připraveni se o „své“ místo na lavičce servat s kýmkoliv. Dokud to neučinili, veřejná bezpečnost „neměla důvod zasahovat“ a nádražáci se báli zasahovat sami. Přestože nad celou plochou nádraží se klenula lávka, chodci si krátili cestu přes koleje, riskujíc životy. Pokuty ani jiných postihů se bát nikdo nemusel, neměl je kdo rozdávat. Suma sumárum, nádraží ČSD v šedesátých letech minulého století bylo Bronxem, paralelou současného parku Na rybníčku v Liberci. Ráj feťáků, pobudů a zkrachovalých existencí.
Co trápilo Liberečáky dál? Časté požáry. Za rok 100 výjezdů hasičů k ohni v samotném městě. Velitel Karel Přibyl to vysvětloval lehkomyslností lidí, nepořádkem na půdách, dezolátním stavem komínů, amatérským instalováním topných těles a žhářům.
Šedesátá léta – to byla i první liberecká velkoprodejna potravin. Málo zkušeností s tolika zákazníky na jednom místě často trápilo vedení prodejny i nakupující. Ti neměli, kam si nakoupené zboží položit, a tak se na stránkách místního deníku „Vpřed“ řešil problém, kde instalovat prkno, zda postačí lavička nebo něco jiného.
Problémem byl i účes sezóny. Určitě krátké vlasy sestřižené kombinovaným střihem. Základem účesu ovšem zůstávala ondulace studenou vlnou. Tolerovaly se lehké přelivy a módní melíry. Ovšem největší módou se staly vlasové příčesky. K tomu se připojily i místní zpracovatelé ustřižených vlasů výrobou, zpracováním, prodejem, ale i zapůjčováním příčesků. Půjčovné na tři dny stálo 30,90 a za každý den navíc + 4,30 Kč. No nekupte to. Šedesátá léta, jak vidíte, nebyla jen léta šakalí, Beatles a dlouhých vlasů, ale i věcí prostých, specificky libereckých.
Existují i výjimky. Nadporučík Šindelář V. z místní „dopravky“ musel často odpovídat otázky, jak je to s chodci na přechodu. Jak se mají chovat podle nové vyhlášky „osmdesátky“. „Chodec neměl, nemá a nebude mít nikdy přednost před motorovým vozidlem – ani na přechodu“. No vidíte, a k tomu si vezměte i to, že řidičák stál v té době rovných 400 Kč a nové auto Renault 8 rovných 40 000 Kč. Musím připustit, že plat kolem 1 500 Kčs měsíčně už byl tehdy slušný. (Na rozdíl od současného neslušného tvrzení, že průměrný plat je 25 000 Kč, což pravda není, pokud vám nespadl z nebe na hlavu zlatý padák).
Začal jsem problémy města v šedesátých letech nádražím, končit budu pražírnou kávy ve Vaňurově ulici – pod nádražím. Já se přistěhoval do Oldřichovy ulice o deset let později a stále tam ta připálená káva byla cítit. Liberečáci tehdy vypili na hlavu za rok kilo a půl upražené kávy z oné pražírny. Obyčejný dům, za okny míchačky a ročně z něj odcházelo na 470 tun kávy, z toho čtyřicet tun mleté. Firma sama se jmenovala Balírny obchodu a měla své sklady na Ruprechtické ulici, na židovském hřbitově, v kapli, dnes v Muzeu holocaustu… No a proč se vůbec o téhle maxi-pražírně rozepisuju? Protože, když se nezadařilo a pražení přešlo v pečení, obsah tak silně zapáchal, že parní lokomotivy na blízkém nádraží zoufale pískaly. Smrad vadil mašinfírům zrovna tak, jako nám, co jsme zavírali okna a nebylo nám to nic platné…
Abychom nekončili připálenou kávovinou, tak doporučení úplně na závěr: fajn knížky za 3 koruny pro milovníky Jizerských hor „Chráněná krajinná oblast Jizerských hor“, formát A6, 44 stran. Autoři M. Nevrlý a O. Rabštejnek… Autoři si v oněch letech stěžovali, že před půlstoletím byly Jizerské hory turistickou velmocí, jejíž sláva dnes bohužel silně pohasla… Jsem rád, že mohu konstatovat, že tomu tak dnes už není…
Egon Wiener
