Co svět světem stojí, dřímá v lidském pokolení cestování a s ním spojené poznávání. Já se snažil odbrzdit si kočárek již ve dvou letech, ve třech jsem se mámě ztratil v poli. Dnešní děti se ztrácejí mezi regály nákupních galerií, mezi historickými auty a motorkami na výstavách. Prostě co nejdál od autorit.
Co svět světem stojí, pořád nás někdo honí. Dospělí děti a sami sebe. Cesty šlechty a bohatých často bývalo povoláním. Je to jako s jazyky. Čím dřív začneš, tolikrát jsi člověkem. Mé putování začínalo u cestopisů a obrázků černých slečen opálených africkým sluncem na celičkém těle. Naše děti surfují po internetu – stačí jedno kliknutí a vidí, co my hledali měsíce.
Cestování tehdy a dnes, to je nebe a dudy. Já jsem začal brzy, a přesto jen jednou v životě jsem se odvážil jít ve stopách Vasca di Gamy. Obeplout, co se dá a hledat země, co přede mnou nikdo neobjevil. Byli mi čtyři, skoro pět let… Měl jsem za sebou už první stanici, výstup a přestup na další. Plán mi dokonale vycházel. Ze stanice Machnín do stanice Liberec, odtud z pátého na třetí podchodem. V Turnově přepřahání lokomotivy, směr Praha, Mnichov, Paříž, Marseille, eventuálně Lisabon a dál loděmi. Tam, kam Kolumbus, nebo Amerigo Vespucci.
Problémem byly ty tři vysoké schůdky do vlaku v Machníně na zastávce ČSD a otevření těžkých dveří. Kupodivu, ta co prodávala lístky a stahovala závory, mi do nich pomohla a otevřela dveře. Přesvědčil jsem ji, že ve druhém kupé na mě čeká teta, se kterou jedeme do zoologické zahrady. Z batůžku mi koukala mapa Evropy, polní láhev a kolem pasu jsem měl pro všechny případy korkový záchranný pás, ale byl jsem přesvědčivý. Nejvíc mou misi odnesla právě ta dobrá duše v železniční uniformě. Půl roku -20% z platu a ostuda, že naletěla čtyřletému klukovi, co ještě nechodí ani do školy.
Chytili mě na třetím nástupišti, když jsem se snažil překonat tři schody do rychlíku na Prahu a dál do západní Evropy. Nápadný byl prý rovněž liberecký dialekt němčiny, kterou jsem odpovídal na dotazy cestujících i drážního personálu. Snažil jsem se být nenápadný turista. Tohle zase odskákala moje babička z Hrádku nad Nisou, která se mě snažila naučit německy, kterou znala líp, než jazyk český. Ze všech nejvíc to ale schytal táta za ty bláznivé příběhy – pohádky, co mi vyprávěl před spaním a doplněné tím, co všechno jednou objevím, čím vším budu, budu-li se učit a pustí-li nás režim ven, za hranice k teplým mořím. Máma mě doma seřezala, táta to odnesl varováním a dostal k tomu červenou kartu na měsíc, ale tomu já prý ještě nerozumím.
Já vlastně byl tak trochu za hrdinu. Místní drobní řemeslníci, ženské na mateřské, úředníci z chrastavského Totexu a i babky, co měli doma jen jednu krávu se chlubili, že bydlí v obci s tím malým klukem, co chtěl za kopečky do cizinecké legie. Nevím, kde to sebrali, ale byla to jedna z eventualit, kdybych neměl dost peněz na objevnou plavbu Pacifikem a musel si jít přivydělat.
Musím se přiznat. Tady někde se střetla realita s dětskou bujnou fantazií. Chtělo se mi do světa, ale stýskat se mi začalo hned na chodníku. Nedovedl jsem si představit, co to znamená být bez mámy a táty. Věděl jsem, že můj čas ještě nepřišel, ale první kroky „kudy kam“ už jsem měl za sebou a čekal mě – nás široký svět pohádek, velikých vln, čistých řek a vysokých hor. Na cestu kolem světa, jsem později zapomněl a hledal jsem něco levnějšího. Našel jsem dobrou knížku a dlouhá léta četl a četl.
Těžko dnes posoudit, co je pravda a co fikce. To krásné, dětské, bezelstně čisté, ne nepodobné vodě z pramene a vůni jarního lesa, je vlastní i našim dětem a našemu konání v době, kdy jsme byli mladí. Létům, která pokračují je zrcadlem v dobrém i ve zlém. Je i o těch třech schůdcích do vlaku, jejichž překonání je prvním krokem na cestě do vesmíru, do světa splněných přání, dětských snů a oněch pohádek, které mi četl tatínek…
Egon Wiener
