Má generace poválečných dětí radostí nepoznala strasti současné ,,vyspělé“ společnosti. My, děti přeživších válku, jsme měli dětství plné -ismů, manifestací, slibů, pravd i milosrdných lží. Nám se stavěly do cesty jen slabé chvíle společnosti, touha po moci, vzdálené i blízké cíle, svět rozdělený v nás touhou mít se dobře a žít, jako žili ti na druhé straně hranic, za oponou zvanou železná.
Ani ve snu by nás nenapadlo, co stojí taková implantovaná svoboda, čím zaplatíme, co nám kdo vezme, abychom si směli otevřít dveře k něčemu, co nám scházelo. Dosud byla oním klíčem rudá stranická knížka, která otvírala dveře ke kariéře, k cestě se na západ, abychom viděli, jak TAM se žije. Jak TAM je. Co stojí džíny, magneťák, barevná košile…
Má generace nositelů rudých šátků a dvouleté základní vojenské služby, ta, co vekslovala s tuzemskými bony a chtěla se mermomocí podívat na západ, se jednoho dne probudila. Stála tam, kde chtěla stát a nevěřila, když slyšela, že každá strana má svůj rub a líc. Je to setsakra pravda. Divili jsme se čím dál víc.
I moje město se rozdělilo na ty, co na to mají a na ty, co známe pod názvem ,,bezdomovci“ – ti, co spí na roštu odpadového tepla na chodníku naproti hotelu Česká beseda nebo v roští pod rododendrony. Nechali by je tam spát i ti, kteří Besedu – spolek na ochranu Čechů před dominantními Němci u nás v Liberci uprostřed 19.století zakládali?
Obracím se na vás všechny. Nechceme se vrátit do dob vedoucí úlohy jedné strany, manifestací za mír a za bezjadernou Evropu. Tak nějak jsme to plánovali: ven z RVHP, ven z Varšavské smlouvy. A jak to dopadlo? Splnilo se přání většiny, žel chybičky se vloudily. Nežádali jsme o bezdomovce, žebráky, poslance, co kradou miliony,
A tak se bezejmenný bezdomovec, den co den spávající v teple na chodníku před libereckým hotelem, stal synonymem „úspěchu“ revoluce – neúspěchu při jeho hodnocení. Bylo – nebylo. Je a hlavně, jak bude až děti povyrostou… Ale jen se dívat, asi nepomůže. Pomoci budeme muset rozhodně sami. Stále je o čem přemýšlet, že?
Egon Wiener