Dnes je to přesně 130 let, co se narodil Král komiků Vlasta Burian. Stalo se tak v Liberci, v okolí dnešního tzv. „Papírového náměstí“, kde žila tehdejší česká menšina jinak převážně německého města Reichenberg.
Burianovi rodiče byli liberečtí Češi. Jeho otec Václav provozoval malé krejčovství a byl rovněž nadšeným ochotníkem, Sokolem a ještě více vášnivým Čechem. S Burianovým narozením souvisí jedna historiky zmiňovaná událost, která dokumentuje, nakolik byl Liberec na sklonku 19. století městem plným národnostních svárů.
Tehdejší nacionalisté ve vedení města Liberce v místních novinách Reichenberger Zeitung zveřejňovali seznamy Němců, kteří pronajímají nemovitosti libereckým Čechům a podle nich tak škodí německému rázu hlavního sudetského města. A mezi majiteli realit, kteří takto „nevlastenecky“ poskytovali ubytování Čechům, byl i jeden, který v Zillegrasse nedaleko radnice (dnešní Lucemburské ulici) pronajímal byt jakýmsi českým manželům Burianovým. A těm se 9. dubna 1891 narodil syn, jistě rovněž vlastenecky, pojmenovaný Josef Vlastimil.
Majitel domu tlak radnice neustál a Burianovi se museli stěhovat. Rodina se později přestěhovala do tehdejší Vídeňské, dnes Moskevské ulice. Václav Burian vedl svého syna k divadlu již v předškolním věku a na divadelní prkna si malý Josífek, kterého jednou celá střední Evropa bude znát jako Vlastu, stoupl právě v Liberci, ve zdejší České besedě. Později se ale Burianovi rodiče přece jen přestěhovali do Prahy. Tehdejší bezohledná politika elit, kde nacionalismus hrál prim, dopadala na chudé obyvatele města, na ty náležející k národnostním menšinám, což liberečtí Češi tehdy byli, o to více.
Na pražském Žižkově Burian dospíval, dál se věnoval divadlu, ale propadl i sportu, kterému byl věrný celý život. Ovlivnily jej zejména sporty tehdy moderní a poměrně nové, jako fotbal (chytal za někdejší dělnické kluby Viktoria Žižkov a později Sparta Praha), ale i tenis nebo cyklistika.
Burian nejprve začal vystupovat ve vedlejších rolích velkých divadel Na Vinohradech a ve Švandově divadle. Na doporučení Karla Hašlera, který si povšiml jeho osobnosti, začal působit v různých kabaretech, v nichž se pak již před První válkou stal miláčkem místního publika. Jeho kariéru přerušila válka, kde se mu podařilo od rakousko-uherských jednotek sběhnout, byl ale posléze chycen a uvězněn.
Po I. světové válce, v nové republice založil jako poměrně jako mladý herec v roce 1925 vlastní Divadlo Vlasty Buriany. Burian také brzy poznal potenciál nového uměleckého média – kinematografie. Již v roce 1923 natočil svůj první, tehdy ještě němý film. Zlomem bylo jeho setkání s režisérem Karlem Lamačem, které odstartovalo jeho hvězdnou kariéru. Za svůj život poté natočil dalších 36 zvukových filmů, z nichž mnohé jsou klasikou české komiky, poslední natočil v roce 1956.
Burian byl i úspěšným podnikatelem těžícím ze své popularity. Skrze své filmy, divadlo, ale také reklamu vydělával nemálo peněz a nebál se je užít. Byl vyhledávaným společníkem pražské smetánky, dával na odiv svůj nákladný životní styl, ale zřejmě proto, že nezapomněl, z jakých poměrů pocházel, byl i mecenášem dělnických sportovních a kulturních spolků.
Ve svém životním stylu pokračoval i za války, což se mu po ní stalo osudným. Točil komedie pro pražský Barrandov i berlínská filmová studia UFA. Nacisté podobnou produkci nenáročných komedií, která měla zastřít tehdejší krvavou realitu, podporovali a uměli dobře zaplatit. V roce 1942 dokonce získal za své herectví Státní cenu u příležitosti narozenin prezidenta Emila Háchy. Ve zjitřené poválečné atmosféře, kdy česká veřejnost pranýřovala jednání skutečných kolaborantů z řad herců (Lída Baarová, Čeněk Šlégl), svezl se poválečný hněv i po Burianovi. Byl odsouzen na několik měsíců, jeho divadlo bylo znárodněno a pět let měl zakázáno hrát.
Po válce jeho herecká hvězda zapadla, byť například zazářil po boku Jana Wericha v pohádce Sůl nad zlato a několik titulů ještě natočil, natáčel také pořady pro rozhlas. Zemřel v Praze roku 1962. V roce 1994 byl plně rehabilitován.