Když zhaslo světlo na vesnici, pak byla vesnická tma, kdy slyšíte jen řetěz psa uvázaného vzadu na dvoře u boudy. Úplně jiná než ve městě, úplně jiná než za mlada. U nás doma byla taková, že jsme si sedli a povídali a byla z toho černá hodinka. Elektřinu vypínali často a potom celá vesnice zmizela, jako když poliješ inkoustem stránku knížky. Svítily jenom hvězdy a měsíc. Ještěd, blikačky na komínech, nouzová osvětlení, tehdy nic takového, všude tma jako v pytli. Jak já se na ni těšil!
Na spaní bylo brzo, venku sníh, hvězdy na obloze, nic víc. Jenom svíčka na stole a žár od sporáku. Maminka na moje přání sfoukla i svíčku a Machnín splynul s vesmírem. Vyletěl kosmickou lodí kamsi k mimozemským světům: „Maminko, vypravuj.“ Jen vítr pojil tuhle planetu s prapodivnými monstry na Marsu s velikými stromy s přesličkami, plavuněmi a velikánskou řekou, ve které plavali ještěři s hadím tělem a ptačí hlavou.
Ještě dnes mě pálí oči z ostrého světa tří sluncí a diamantů velkých jako hora. Mám vyprahlo v ústech a v nose písek z pouští dávného Egypta tisíce pyramid a stínů, které je hlídaly. Tedy máti, tys uměla vyprávět! A když ti došla fantazie, tak jsi mi vyprávěla dokola obsah předválečných filmů biografu na Zbraslavi tvého mládí, knížek, které jsi přečetla.
V kamnech praskalo rozlícené dřevo v ohni, v komíně a rourách bylo slyšet hlasy a zvuky, co vydávali ti, co tady v domě žili, hezkých pár let zpátky. Čím dál, tím víc jsem se mamince tulil. Bylo mi krásných osm let. Maminka, to byl ostrůvek štěstí, planetka jistoty, řád každodenního rituálu, co děti ač nerady milují. Tam do jistoty schovávají svá trápení, své radosti a dotazy. Jen tma, která musí být ještě tmavější, vyzradí víc, než napoví. Maminko, proč, proč stromy nevoní? Pověz mi, pověz mi, maminko, proč tohle není, bojím se, bojím, že už se neprobudím…
Tma, to je droga. I velcí spěchali tichou vesnicí ke statku, k nádraží, na Bedřichovku, domů, od Zeleného stromu, co nejdřív, aby cestou nespadli do příkopu, aby už byli doma za dveřmi svého bytu. Jakoby venku v té tmě tmoucí chodil mezi nimi muž s kosou, a mohl si vybrat, koho vezme s sebou a komu podtne život. Vždyť hřbitov v naší obci stojí uprostřed, aby to měl každý blízko. Memento mori! Pamatuj na smrt, zeměplazivče, nebo jak to vzpomínala maminka o černé hodince, když mluvila o plemeni lidí v dávné minulosti, kdy ještě víra byla smyslem, maltou i cementem všelikerého bytí. Hradbou i silou v pažích danou lidem s chutí bojovat s cílem vítězit. To byl onen oblíbený motiv celého vyprávění, překonávání tmy a strachu, černé hodinky a povídání mé maminky…..
Egon Wiener
