Koryta řek se mění. Machři jsou Číňané. Ti, když mění, tak soutěska sem, soutěska tam. Něco v tomhle smyslu umí i bobři, sopky, příroda sama, zemětřesení. Ale i liberecká Nisa jen za mého života v druhé polovině minulého století něco podobného zažila.
Na cestě z Růžodolu do Stráže nad Nisou ustoupila o hezký kus. Nejdřív čistička odpadních vod. To byla snad jen kosmetická úprava, ale o pár metrů dál ustoupila kopci. Na jeho temeni je dnes rozšířená silnice do Ústí nad Labem. Tomu předcházelo zasypání rokle ve velké zatáčce za konečnou tramvaje, která sem přijížděla až z Rochlic, místo střetávání part kluků ze Stráže nad Nisou a z Růžodolu.
Ono to asi dnešním klukům nic neříká, ale narovnat řeku a silnici, to znamená nějaký prostor odhrnout, druhý zasypat. To nebyla jen shnilá zelenina z okolních zahrádek. Celé vagony okurek a kedluben! A to, co dospělí už v dílnách, na půdách, ve sklepech a altáncích nechtěli. Oni ne, ale my ano. Dnes takové skládky neexistují, nebo jsou daleko za městem. Většina odpadu jde do spalovny, či sběrného dvora. To se jen těžko dá vykreslit slovem, co jsme tam, pár metrů od domova, nacházeli.
Bylo krátce po válce a tak jsme nalézali celé zbraňové systémy, ale i jejich funkční torza. Ty jsme rekonstruovali a měli na výměnu za ještě lepší věci. Rokle se plnily léta starým harampádím. To byl svět, na který málokterý kluk zapomene a později vzpomíná s dávkou nostalgie na staré časy, dobu svého mládí, co všechno dneska mohl mít. Ale koho by to napadlo, nechat si ty krásné, odhozené kousky čehokoli…
Jak koho. Oni ani dospělí nebyli někdy před těmito svody výsypek harampádí imunní. Tady se rodilo první soukromé podnikání po roce 1948 – sběr šrotu ve velkém. Nám stačilo někdy jenom doufat, když jsme kolem jeli do školy, nebo do práce, že tam něco pro nás zůstane. To jsme všichni byli u oken, abychom viděli, co ze sklápěček právě vyhazuji. Zeleninu, květák, brambory, ovoce, celé hromady. My jsme tenkrát nebyli vybíraví. Nic jme pod tekoucí vodou nemyli, venku nám chutnalo a neměli jsme žádné břišní problémy
Cesta z Liberce do Chrastavy, těch deset kilometrů, to byla cesta plná překvapení, Budimex si ještě nekopnul, a tak se projíždělo i tady úzkými soutěskami po chatrném mostě přes Nisu ve Stráži nad Nisou. Mimo zastávku se stavělo i ve Svárově pod kopcem, tam kde u Králů vyvěrala z břehu příkopu voda ze železné trubky. Tam pánové řidiči Kiršlégr a Linka brali do konví vodu a lili ji do chladičů svých autobusů. V Machníně se řidiči báli jet do kopce ke kostelu, protože v zimě, když mrzlo, to klouzalo tak, že to prostě nejelo.
Tak nějak to vypadalo před zhruba šedesáti lety na našich silnicích, které se těm dnešním jen málo podobají. To, co je dnes otázkou pěti minut cesty autem, bylo ještě nedávno úplně někde jinde. A hlavně to bylo o něčem, na co dnes vzpomínáme už jenom s nostalgií. Snad jenom ty skládky nám scházejí, aby ti naši vnuci viděli, že ne všechno patří do ,,starého železa“, že dobrodružství je nečeká jen u počítače, ale že ho prožívali jejich dědečkové úplně jinde a za každého počasí.
Egon Wiener
