Dědeček vyrůstal v sirotčinci. Nevím, jak to chodilo v Liberci roku 1889, ale v libereckém sirotčinci to nemohlo být lepší než v jiných takových ústavech své doby.

Nedělám si iluze i proto, že nemám rád zimu a liberecká zima je o sněhu a mrazu. Ta bývá zlá i k pilným dětem majícím oba rodiče.

V té době jen pár roků stará škola U Soudu, nejmodernější té doby, počítala s tím, že polovina  dětí z Liberce, chodících bosky v létě, nebude obutí měnit ani v zimě. Z toho důvodu byly vybaveny školní chlapecké pisoáry podlahovým topením, na kterém byly instalovány dřevěné rošty, aby bosí stojící chlapci, čůrající na dehtem natřenou stěnu záchodu při tomto výkonu nenastydli stáním bosýma nohama na studené podlaze.

Jak se asi zacházelo v Liberci s dětmi ze sirotčince? Už název té ulice U Sirotčince, později vylepšený na U Opatrovny! Děda mi vyprávěl, že měl jednou rýmu a od ní, znáte to, oči zanícené a zalehlé uši. Sirotčinec právě byl v té době se v liberecké plynárně na exkurzi. Plynárna tehdy bývala pod libereckým nádražím poblíž dnešního Babylónu.

Z jejího otevřeného rezervoáru stoupalo vzhůru cosi čpavého, co pálilo v očích. A tehdy tam mého milého zmítajícího se dědečka nadzvedli a dali mu nadechnout. Nemoc z něj vytekla horem dolem. I takový byl Liberec přelomu 19. a 20. století. Chudobu dětí bez bot i nastuzeného sirotka uměl vyléčit nato šup moderní terapií.

Vůbec ta původní čtvrť pod nádražím byla prapodivná. Plná textilních továren, úzkých uliček, garáží, zadních traktů, trafostanic, tramvajových garáží a především dolního vlakového nádraží. Byla to malá průmyslová zóna hluboko pod úrovní výstavní Nádražní ulice, centrální čtvrť města, která od nádraží vypadala jako kotel, kde se vyváří prádlo v kotli, jehož pokličku v nestejných intervalech nadzvedává vařící voda. Odtud se nelinula vůně pečeného chleba, ale ranní skřípění prvních tramvají. Jak se tohle místo dnes změnilo!

Egon Wiener