Mít kliku znamená mít štěstí. Kde se to vzalo, odkud to kdo má, mi zůstalo utajeno. Vím jenom, že mám kliku. Utekl jsem hrobníkovi z lopaty. 

Čeština je prostě úžasná. Na všechno má vtipnou průpovídku. Žel, tady neplatí, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Chceš-li něco znát, musíš pro to něco obětovat. Nic není zadarmo a něco to stojí. Zjednodušeně řečeno, ani do hospody bez peněz nelez…

K té klice. Jsou různé a mají dost prozaický účel – něco otevírají a při štěstí, že mechanismus funguje, také zavírají. Asi tak tři kliky byly výjimečné a ty si pamatuji.

Klika v Dětřichově na postranní brance ve zdi u kostela ve středu obce. Vydržela na svém místě dobrých 200 let. Masivní, barokní kovářská práce. Kdo za ni vzal, držel v ruce staletí. Mohutná jak víra katolíka, německého sedláka i nádeníka. Generace ji tiskly nahoru i dolů, otevírala jim cestu k Bohu. Klika od vrátek do kostela. Vzalo mi dech, že tolik let tam vydržela. Ze silnice a tolika lidem na očích. Jakoby tam měla zůstat do konce světa. No, vidíte, nezůstala. Tak někdy v tom osmdesátém roce minulého století ji ruka neznaboha ukradla. Klika zmizela a je bůhví kde. Řekněte, co je to za lidi, pokácí-li zdravý strom, ukradnou-li něco, co jim nepatří?

Druhá klika, snad ještě masivnější, byla na okrasném mřížoví na vratech měšťanského domu naproti liberecké radnici. Dům honosící se vraty, že kolem nemají obdoby. Panáček, co je koupil, ozdobil nejen dům, ale i město nevídaným kovářstvím. A klika byla třešničkou na dortu, jahodou ve skleničce se šampaňským. Kdo ji stiskl a měl tu sílu zatlačit, pak se mu vrata otevřela jak brána ke štěstí. Sezame, otevři se.

Poctivá, stará rukodělná práce… Klika je rovněž pryč, vrata, dveře a mřížoví zůstalo jen proto, že zloděj by je neunesl. Kliku si odnesl snadno a dveřím vylomil jejich srdce. Kdo tohle pochopí, kdo tohle pochopí? Kdeže ti muži jsou? Copak je válka, že se loupí, kostelní zvony, bronzové kliky, barokní skvosty?
Poslední kliku mám já. Našel jsem ji ve vybourané suti vyvážené na skládku při opravě zámku a hradu Grabštejn před třiceti lety. Otloukala se omítka, rozbíjela se stará ztrouchnivělá okna a z jednoho rámu vypadla stará, původní, okenní klička. Tu jsem si vzal na památku. Mám mladší sestru kliky. Kličku. Ze štěstí jenom malý díl. Docela malou kličku.

Má zvláštní tvar – vzor, konec 19. století. Je z ušlechtilého kovu, pokrytá vrstvou staré patiny. Zároveň se starým oknem hleděla do krásné krajiny, dolů pod hrad, do obce Chotyně. Teď si ji prohlížím já a jsem jí nadšen. Je součástí mých akvizic, které jsem kdy v životě našel. Mám kliku, kličku chcete-li a přesto jsem šťasten a spokojen. Stačí mi, byť je malá, aby potěšila a rozjasnila můj všední den…

Egon Wiener