V té malé liberecké obci bylo doručování zpráv vždy adrenalinovou záležitostí. Ještě v nedávné době tuto činnost bral na svá bedra obecní bubeník. Snad to dělá ta zátopová oblast Nisy, most přes ní s nevyjasněnou smrtí paní hraběnky či prokletí, co na obec seslali v Nise utopení nebo v obci upálení husité po prohrané bitvě u Chrastavy. Příliš mnoho neznámých, příliš mnoho závažných indicií, ale to hlavní už vím. S doručováním zpráv to není vždy jednoduché.

Chtěl bych vzpomenout obecního bubeníka, který v obci působil až do roku 1950. Je s podivem, pokud se ohlédneme zpět, co vše za padesát let bubnování na návsi ohlásil. Klobouk dolů!

Začátek to všechno vzalo všeobecným hlasovacím právem úplně na začátku století a těch změn v obci a na úřadech! O hasičích, co měli práce, o zaměstnání v blízkých textilkách a elektrárně v Andělské Hoře, až po válku ve čtrnáctém a jejím konci v osmnáctém roce. O českém názvu obce, po čtyřech letech od vzniku Československé republiky. O Češích, kteří žili v dolní části a Němcích, co si stavěli „Novou čtvrť“, kostel, o truhlárně Simm a Wagner, vodárně a přilehlém koupališti, o místních komunistech, co měli odjakživa navrch a byli vůdčími osobnostmi obce.

O tom všem pan Frič bubnoval a četl manifesty a vyhlášky. O stále napjatějších vztazích mezi Čechy a Němci a pak ještě o mobilizaci a řopících (bunkrech) a o připojení k Říši. O jménech těch, kteří padli. O těch, které si vzaly Čechy a měly s nimi děti, aby nemusely do odsunu až po národní správce, divadelní představení a volby.

A pak přišli mladí ze Svazu mládeže a hned v padesátém roce postavili na dřevěné sloupy tlampače a ozvučili budovatelskými písněmi celou obec. A hlásali a lidé chodili na brigády, do hospody a na schůze všech těch organizací Národní fronty. Tam někde skončila půlka toho minulého století. Přišli noví Češi a zapomněli, jak bubeník tluče na buben a svolává lidi, lidi pojďte ven…

Kde skončil ten buben s paličkami sám nevím a že by se pochlubil někdo z obce, nečekám ani ve snu. Škoda, to bubnování mělo něco do sebe.

Egon Wiener