Krátce po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, jsme s dvěma kamarády založili v místním hostinci s krycím názvem „Lidovka“, ilegální odbojovou skupinu „Elektron“. Vzpomínám si matně na den, kdy jsme vyhlásili nekompromisní boj totalitě v naší podkrkonošské lokalitě. Časovou neomezenost a tajnost historického poslání jsme stvrdili přísahou. To celé se samozřejmě v hostinci protáhlo mnohem déle nežli jen tolerované posezení s kamarády u dvou piv a moje hodná žena byla proto po příchodu mnohem více rozezlena, zvlášť když jsem, asi věren přísaze, neprozradil ani ň.
Už si ale nevzpomínám jestli jsem nechtěl nebo nemohl, nicméně udělal jsem dobře, protože skupina po první a jediné úderné akci skončila fiaskem a mám pocit, že jsme tím zvlášť citelnou ránu totalitě nezasadili. Někdo z radních našeho malého města se tehdy rozhodl necelé tři měsíce po invazi v listopadu 1968 vyvěsit na radnici rudý prapor v den Velké říjnové socialistické revoluce. Mladší ročníky zřejmě bude trochu mást datumový rozpor, ale vlajka na radnici 7. listopadu 1968 opravdu vlála.
Málo platné, po několika měsíčním koketování s demokracií a následném vpádu okupačních vojsk jsme to brali jako výsměch nám vlastencům. Okamžitě jsme svolali do „Lidovky“ po skončení pracovní směny tajné zasedání Elektronu. Tam jsme plánovali postup jak sejmout z města tu hanbu, aniž jsme si uvědomovali, že pro mnohé to byla tehdy naopak satisfakce a návrat k jistotám. Obhlíželi jsme terén za denního světla a zjistili, že ve dvoře radnice leží vysoký žebřík, který dosáhne pohodlně až k praporu. Na náměstí se však dlouho pohybovali lidé a my se museli proto mnohokrát vracet na základnu. Jak jsme popíjeli na kuráž a čekali na tmu, plán se neustále vyvíjel od pouhého sundání praporu po ustřelení bazukou a vypálení radnice.
Když základna zavírala, tak jsme byli připraveni položit životy za svobodu a demokracii. Vědomí historického poslání bylo tak silné, že jsme se téměř nemotali, když jsme vztyčovali na náměstí žebřík a opírali ho o radnici. Tehdy jsem vyhrál v nůžky, kámen, papír, poctu prapor sundat. Opatrně jsem šplhal vzhůru, už, už se natahoval po závěsných očkách, když mi ztuhla krev v žilách, neboť se otevřelo věšící okno a vykoukla temná hlava. Náhle se mi nějak nechtělo umřít, notabene kvůli ideálům. „Co tady šaškuješ, eště slítneš“ promluvila hlava, „mám klíče pučený od správce“.
Z hlavy se vyklubala postava známého, antikomunistického rebela, který měl stejný nápad jen jinou techniku. Oddechl jsem si, prapor odháčkoval, on ho sbalil pod paži, zamkl kancelář, sešel na náměstí, pomohl uklidit žebřík a všichni čtyři jsme prapor u svobodného člena odbojové skupiny „Elektron“ za zpěvu antikomunistických písní po kouskách spálili v bubínku. Dokonce jsme tehdy v té euforii vyloučili z baterie občerstvení i vodku. Domů jsem se dostal ráno k veliké nelibosti ženy, vysvětlení jsem ale opět podat nemohl, jsa vázán konspirativní mlčenlivostí.
Bohužel si „hrdinského činu“ ve městě nikdo nevšiml, nikdo nikdy nepátral, kdo vlastně sundal z radnice ten prapor, kterých bylo zřejmě nadbytek. Marnost nad marnost a tvrdošíjná, neúprosná normalizace způsobily, že jsme se čím dál víc věnovali rodinám, nežli boji proti totalitě. Absolutní rozpad odbojové skupiny „Elektron“ nastal po vstupu většiny do KSČ, přestože oba dodnes tvrdí, že chtěli rozložit totalitu zevnitř, nevím, nikdy jsem to nezkusil. Známý antikomunistický rebel zemřel bohužel krátce po „sametové revoluci“, a tak si nejsem jist, zda-li někdo dosvědčí moji aktivní účast ve třetím odboji.
