Jak asi uspějí politici z „renomovaných“ politických stran v jakýchkoliv následujících volbách? Jsou pro přemýšlivé voliče ještě důvěryhodní? Netvrdím, že by byli všichni nepoctiví, zkorumpovatelní či nekompetentní, ale mám za to, že se nikdy nikdo z voličů opravdu nedozví nic o jejich osobních představách či prioritách. I kdyby se o nich dozvěděl (znám několik politiků, kteří jsou v civilním životě celkem normálními lidmi), tak je naprosto vyloučené, aby prosazovali své představy a priority, které se liší od stranických.
Při tom je víc než zřejmé, že se některé prvky pravicové a levicové politiky, nemusejí navzájem vylučovat, stejně, jako se nevylučuje nedotknutelnost soukromého podnikání a úměrná spoluúčast zainteresovaných, tedy i dělníků. Rozhodně se nevylučuje správa věcí veřejných a široká občanská diskuze. Zastupitelská demokracie není přece žádný mocenský nástroj, bez možností kontroly a případné korekce ze strany těch, kteří zástupce občanské společnosti nominují.
Existují však relativně přijatelní a volitelní zástupci občanské společnosti, kteří jsou ochotni se podřídit volebním zákonům, ztratit případně lukrativní zaměstnání, jednat a konat ve veřejném zájmu a nenechat se zkorumpovat penězi ani mocí?
Podaří se někomu konečně eliminovat na jakékoliv úrovni ránu, kterou celé politice v Čechách zasadili pánové Václav Klaus a Miloš Zeman v roce 1998 po předčasných volbách, tzv. „opoziční smlouvou“ – plným názvem „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“. Dvě největší politické strany v ČR v praxi totiž všem předvedly, jak si lze z politiky vytvořit poměrně výnosný byznys. Kritici „opoziční smlouvu“ označovali za koalici a význam sousloví často vysvětlovali tak, že opoziční smlouvě se říká opoziční, protože je „o pozicích“.
Není divu, že před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006 Václav Klaus, tehdy už jako prezident, vyzýval k úvahám o velké koalici, která v různé formě ODS + ČSSD, funguje leckde dodnes. Tím vším chci říci, že přínos politiků z renomovaných politických stran veřejnému blahu je již drahně let ve stínu řešení jejich vlastních problémů (imunita, ohodnocení, přeběhlictví, podpora vybraným podnikatelům, korupce, tvrzení proti tvrzení atp.).
Správně, každý kritik čehokoliv by měl mít alespoň rámcovou představu o nápravě věcí, které se mu hrubě nelíbí. Proto navrhuji se rozhlédnout kolem sebe. Třeba se najdou relativně vhodní zástupci občanské společnosti, kteří jsou ochotni ztratit případně lukrativní zaměstnání ve kterém jsou úspěšní, konat ve veřejném zájmu a nenechat se zkorumpovat penězi ani mocí. Stoprocentní úspěšnost a výsledek však samozřejmě zaručit nelze, nicméně se domnívám, že cokoliv je lepší než-li nic. Mnohdy není pro stromy vidět les, ale za pokus to stojí, co říkáte?
Zdeněk Hromas