„Josef  Džugašvili by si dál mohl vykrádat banky v Gruzii, Adolf Hitler by mohl do alejuja dělat přijímačky na akademii ve Vídni a večer v pivnici tlachal o Třetí říši, Duce by psal do socialistických novin. Stačilo jen, aby je normální občané, co řádně vychovávali děti a platili daně, nenásledovali a nepomáhali jim nakládat jiné normální lidi do vagónů pro dobytek,“  konstatoval ředitel nakladatelství Akademia Jiří Padevět, který napsal například oceněnou knihu Průvodce protektorátní Prahou či Pochody a transporty smrti.

6. května 2015 však přijel na sever Čech – nejdříve do jablonecké knihovny a poté do libereckého Fryčova knihkupectví – představit svou novu knihu Krvavé finále o násilnostech na civilním obyvatelstvu na jaře 1945 v českých zemích. „Nemám rád když někdo říká tohle udělali Němci, Češi nebo někdo jiný. Vždy šlo o konkrétní lidi.“

 Jiří Padevět nejdříve v jablonecké knihovně návštěvníkům povyprávěl o své knize. „Zabývá se obdobím mezí březnem a květnem 1945 na území dnešní České republiky, jde o násilnosti ze strany německé branné moci – nikoli jenom Němců – na civilním obyvatelstvu,“ uvedl.

 Vypálené vesnice kvůli provokatérům

 Incidenty jsou  rozděleny do čtyř kategorií. „Takzvaná protipartyzánská operace, kdy do valašských a moravských vesnic pronikali provokatéři, kteří se vydávali za partyzány, či dezertéry ze slovenské armády a podobně. Nebyli to Němci, ale Slováci, Ukrajinci, Rusové,“ upozornil. Provokatéři přišli do vesnice, na někoho večer zabouchali. Řada lidí je přijala, dali jim najíst, uložili je na noc. „Ani o žádném kontaktu na partyzány nic neřekli, protože ho nevěděli. Ráno se tito mužové odebrali ke své německé jednotce. Následně byla vesnice vypálena a lidé zabíjeni, včetně žen a dětí,“ ozřejmil Padevět. Jsou to případy jako Javoříčko, Perlov, Ploština. „Ale je tu řada lokalit, které jsou dnes už bohužel neznámé, protože to byly malé pasekářské osady, které byly nacistickou genocidou zničeny a už nebyly obnoveny – například Zlínské Paseky,“ vysvětlil. Většina velitelů a příslušníků těchto komand nebyla po válce vypátrána.

 Partyzáni vyvolali povstání a pak místní nechali napospas nacistům

 Druhý okruh je v knize věnován Českému povstání. Začalo spontánně 1. května v Přerově. „Bylo však potlačeno a mnozí aktéři povstání zabiti. Zrovna v Přerově je zdokumentován telefonát K. H. Franka. Seřval místního velitele  gestapa, poslal tam olomoucké gestapo, které povstání krvavě potlačilo,“ konstatoval autor knihy. Něco obdobného se odehrálo v Třešti u Valašského Meziříčí. „Je to velice nešťastný případ. Povstání vyprovokovali místní partyzáni, kteří vyšli z lesa. Lidé vyvěsili vlajky, začali Němce odzbrojovat, a pak ty významné zavřeli do sklepa tehdejšího soudu. Když se přibližovala silná kolona wehrmachtu a jihlavského gestapa, partyzáni město velmi svižně opustili a místní lidi v tom nechali. Němci Třešť samozřejmě obsadili a Němci ze sklepa pak označovali Čechy, kteří vyvěsili vlajku, nebo měli doma pušku či jim dali pohlavek. Ti pak byli popravováni přímo na dvoře soudu a tady také zakopáváni. 8. května Němci Třešť opouštějí, 9. května ráno přijíždí Rudá armáda.

Muž měl v ruce sekeru, kterou štípal předtím dříví. Zastřelili ho

 Další násilnosti na civilistech se odehrály v Praze. „Měla smůlu, že v její blízkosti bylo velké množství jednotek Waffen SS. Spáchali několik zločinů na civilistech, například na Zelené Hůrce, v Krči,“ sdělil. Na pražském Smíchově se s Němci bojuje až do 10. května, kde ustupují k Milínu. „Kde je poslední bojové střetnutí druhé světové války v Evropě 11. a 12. května. Kde jsou tyto jednotky definitivně poraženy,“ uvedl.

Nejbizarnější jsou náhodné tragické střety. „Dochází k tak absurdním situacím, že je muž zabit proto, že se přišel podívat jak jedou tanky. Ale neuvědomil si, že má červený šátek. Takže ho považovali za komunistu a zastřelili ho. Nebo muž vyšel na náves podívat se co se děje. Na zahradě zrovna štípal dřevo a neuvědomil si, že má sekeru v ruce. Také byl zastřelen,“ vyprávěl Padevět.

Největší masový hrob je v Tachově

Poslední kapitolou, která je nejméně probádána, jsou pochody a transporty smrti, které se odehrávaly na území, které po Mnichovské dohodě připadlo k Německu. Při této příležitosti se Padevět zeptal – tak jako na každé besedě – kde je největší masový hrob ve střední Evropě. Zatím to podle něj nikdo nevěděl, stejně tomu tak bylo v Jablonci. „Je to v Tachově na novém židovském hřbitově. V dubnu 1945 přijel na tachovské nádraží transport, ze kterého bylo vyloženo 400 mrtvých, dalších 200 bylo zabito v Tachově a nejbližším okolí. Takže na tom místě bylo spáleno 600 obětí. To, že je nacisté pálili, považuji za další pokus ponížení židovského národa. Protože jak víme, Židé své mrtvé zásadně nepálí. A ještě k tomu na hřbitově,“ podotkl.

 Po krvavém jaru přišlo krvavé léto

 Po konci války, až do léta 1945, vládla na mnoha místech téměř anarchie. „To znamená, že velké části území ovládaly polovojenské skupiny, které kromě svých velitelů nebyly nikým řízeny. Které se pohybovaly mnohdy za hranicí kriminality,“ objasnil. O tom bude i jeho další kniha pod názvem Krvavé léto – o násilných událostech mezi květnem a srpnem 1945. „Řídím se zásadou padni komu padni. Tady se bude jednat podle dochovaných archivních materiálů o násilí páchané na odsunovaných sudetských Němcích, o násilí Vlasovců na civilním obyvatelstvu, naopak o násilí Rudé armády vůči Vlasovcům, kteří se vzdali. A o zločinném jednání Rudé armády. Tím vůbec neříkám, že nás Rudá armáda neosvobodila. Ale to násilí tady bylo. Je potřeba o něm mluvit naprosto racionálně, a ne v rovině publicistických či politických proklamací,“ domníval se Padevět.

 „Josip Džugašvili si mohl v klidu vykrádat banky v Gruzii, Adolf Hitler mohl dělat do aleluja talentové zkoušky na Akademii a večer v pivnici blábolit o Třetí říši, Duce mohl v klidu psát do socialistických novin. Stačilo jen, aby je normální občané, co řádně vychovávali děti a platili daně, nenásledovali a nepomáhali jim nakládat jiné normální lidi do vagónů pro dobytek,“ uvedl v následné diskuzi Padevět svůj citát, který si knihkupec Martin Fryč vybral na svém facebooku jako upoutávku na besedu, která následovala v Liberci po té jablonecké.

Na otázku jaké to bylo na konci války v Liberci, odpovídal Padevět. „V Liberci se děly velmi nepříjemné věci s příchodem Rudých gard, které vedl akademický malíř Hložek. Většinou Rudé gardy nejsou místní, nemají k té lokalitě žádný vztah. Docházelo tam k vraždám. V noci vnikali do bytů a vyvraždili celou rodinu,“ ozřejmil Padevět. Ten se na besedách setkal i s názorem, že mezi Čechy bylo za Protektorátu nejvíce udavačů. „Což je naprostá pitomost. Nevidím pro by Češi naopak měli více udavačů než Dánové, Francouzi či Holanďané,“ vysvětlil. Naopak – v jednotkách Waffen SS podle něj žádní Češi (a Poláci), nebyli. Narozdíl od mnoha jiných národností. „Dokonce jedna ruská jednotka řádila ve Varšavě tak hrozně, že ji Němci sami rozpustili,“ upozornil.

 Sousedi si léta půjčovali mouku. Pak se ze dne na den začali vraždit.

 „Při práci na této knize mi došla jedna věc. Zločiny páchají vždy konkrétní lidé. A že se zaklínají nějakou ideologií, rasou, barvou pleti, náboženstvím, politickým přesvědčením je jenom jeho berlička, aby oni sámi před sebou to svoje konání omluvil,“ zdůraznil. „Takže neříkejme tohle spáchali Němci, tohle Češi. Zastavme se u těch konkrétních zločinů. Samozřejmě – divoký odsun byla reakcí na šest let Protektorátu. Z psychologického hlediska je to naprosto pochopitelné. Ale domnívám se, že vítěz má být velkorysý. A trestat skutečné viníky,“ zdůraznil.

 Po Krvavém létě má Padevět v úmyslu sepsat ještě krvavý podzim. Ten by se vracel do podzimu 1938. „Kdy se začali mezi sebou vraždit lidé, kteří byli sousedi. Jak jsme slyšeli včera v Třešti v jednom domě si mezi sebou půjčovali mouku a pak najednou ze dne na den si rozbíjeli dveře sekyrami.  Kde se v lidech to zlo bere?“ otázal se. „Myslím, že to procento sadistů a násilníků mezi námi je pořad stejné. Pouze v určitých vyhrocených situacích se mají větší možnost projevit a cítí, že to projde bez trestu,“ vysvětlil. „Byl bych rád, abych takovéto knihy mohl psát jen o historii a nemusel je psát o současnosti,“ dodal Jiří Padevět.