To, co by naši společnost mělo odlišovat od diktatur, je spravedlnost a důraz na pravdu. Proto je v zájmu nás všech, aby se na nich lpělo, byť se nám to nemusí líbit s ohledem na vlastní politické preference.
V posledních dnech státní zástupce obvinil bývalého premiéra Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo. Stejně tak byl oznámen termín dalšího jednání v aktuálně nejsledovanější korupční kauze našeho kraje – případu údajného tunelování dotací kolem kostela sv. Máří Magdalény. Zde je obžalován zase hejtman Martin Půta.
Rozdíly tu samozřejmě jsou – Babiš se měl zneužití dotací dopustit před svým vstupem do politiky, kdežto Půta k tomu měl přímo zneužívat své politické funkce. Zatímco bývalému premiérovi měl údajný dotační podvod zhodnotit jeho majetek, současný liberecký hejtman měl „jenom“ pomáhat stavebnímu gigantu a místním šíbrům, a to za vidinu úplatku.
Přes všechny tyto rozdíly ale obě kauzy mají mnoho společného.
Orgány činné v trestním řízení jsou přesvědčeny, že v nich došlo ke zneužití peněz, které do ČR šly za účelem budování společensky prospěšných věcí, obecného blahobytu a spokojeného prostředí, které má zase generovat spokojenou a mírumilovnou společnost.
V obou případech jsou hlavními aktéry oblíbení politici. V jednom bývalý předseda vlády a strany, která je dlouhodobě nejsilnější ve své podpoře u voličů, byť ji koalice hned pěti stran loni těsně porazila. V případě druhém je to hejtman Libereckého kraje, který je Babišovým zrcadlem v malém na severu Čech. I on je roky nejpopulárnější a nejúspěšnější (tentokrát „jen“ regionální) politik, i on vládne ve své lokálně nejsilnější straně železnou rukou.
A oba dva také před svými voliči hrají stejnou písničku: já jsem nevinný, chtěl jsem pomáhat, všechno je to kampaň, spiknutí a kampaň ještě třikrát. A voliči jim to evidentně věří, jak ostatně vypovídají volební výsledky. I přes to, že ani jeden z nich nepřinesl ke svému tvrzení o kampani jediný, sebemenší důkaz. Holt, dávno žijeme v době mediální, postfaktické…
Na místě ale není jen srovnání Babiš – Půta, byť se v mnohém jejich případy rýmují. Daleko důležitější moment ukazují velké dějiny těchto dní. To, když se Evropa probudila a zjistila, že po třiceti letech neoliberálního kapitalismu v Rusku vyrostl nefalšovaný fašismus s imperiálními tendencemi, které je připraven realizovat skrze tisíce nevinných obětí.
Režim, kde pravda a spravedlnost nic neznamená. Kde vládne lež a mediální propaganda, stejně jako úzká vrstva nejbohatších podnikatelů, kterým se na východě navyklo říkat oligarchové. Ruku v ruce s vůdci, kterým tři desetiletí dláždili cestičku do iluze vlastního světového poslání a neštěstí celé velké části planety.
V takovém režimu neexistuje pravda, ani spravedlnost. Není pro ně místo. A kde takové místo chybí, přichází tyranie a zkáza pro téměř všechny, vyjma těch nejvyvolenějších. Diktatura ale není silným společenským zřízením. Taková společnost je ve skutečnosti slabá. Drží ji jen strach a chudoba.
Proto, až před českými soudy budou stát politici, kterým třeba každý z nás, z nejrůznějších důvodů, fandí více, či méně, měl by se nad to povznést. Byť třeba něčí favorit odejde od soudu oslaben, zvítězí-li spravedlnost, posílí to všechny.
