Nezvratné se stává skutečností. Z prvotního šoku a strachu, které vyvolala agrese Putinova fašistického režimu proti Ukrajině a jejímu lidu, se již česká nahnědlá spodina oklepala a začíná útočit na lidi, kteří prchají před smrtí, bolestí a válkou.
Opravdu to už začíná. V diskusích na sociálních sítích, pod články o válce na Ukrajině i o utrpení běženců, ale i na českých ulicích a po hospodách se vrací tradiční čecháčkovský kolorit. Nenávist, závist a zloba přebírají u nikoliv nepodstatného procenta zdejší veřejnosti kormidlo.
Nefalšovaná hloupost, vztek na vlastní život i šturmování ze strany ruské propagandy nebo politických obchodníků se strachem a tupostí začínají zastiňovat projevy solidarity, které byly v prvních dnech odpovědí na tanky označené novou svastikou – Putinovým bílým písmenem Z.
Vracejí se staré lži, závistivé dezinformace a jedovaté manipulace. Lidem, kteří přišli často o všechno, včetně svých blízkých, je schopná část českých „vlastenců“ vyčítat mobily, jízdenky na MHD nebo podporu pár tisíc korun ze strany státu, která znamená, že budou moci svým dětem koupit trochu jídla.
Nejde si nevzpomenout na to, jak před dvěma lety lidé tleskali vyčerpaným zdravotníkům kvůli jejich nasazení v boji s covidem, ale o několik měsíců později je část Čechů častovala těmi nejodpornějšími nadávkami. Jako by to byla nějaká národní vlastnost. Nadchnout se, a pak začít plivat. Někdy se pochopit vztek na asociální jednání vlády, ale často jde jen o temnou potřebu bít a ubližovat ještě slabším.
Když kraj vyhlásil, že by pro potřebu běženců mohl zprovoznit bývalou budovu Skloexportu, která kvůli privatizačnímu dobrodružství jen dál chátrá, strhla se taková lavina hnusu, že se jeden musí stydět, že s takovými lidmi žije v jednom městě a pod jednou horou. Stejný příklad je s univerzitou, která uvolnila jeden z bloků na harcovských kolejích.
Žádný normální člověk by svým bližním neměl přát nic zlého. Ale nejde se ubránit přání, aby „čeští vlastenci“ i jejich politruci (dnes převážně z řad KSČM či SPD, ale budou to za chvíli i jiné strany) alespoň na pár dní zažili to, co je dnes pro válečné uprchlíky denním chlebem.
Tedy: roztrhnout rodiny nebo rovnou ztratit blízké, hnát se přeplněnými vlaky a auty do cizích zemí s pár osobními věcmi a hotovostí v měně, kterou jim nikdo nevymění. A pak, aby i na ně čekali podobní „vlastenci“, jako jsou oni sami. Byla by to pro ně možná ta nejlepší škola. A pro zbytek české společnosti přínos.
