Na dnešek připadá Světový den svobody tisku, který se mezinárodně slaví od roku 1993. Význam svobody slova nabývá v posledních letech na síle, kdy média čelí tlaku ze strany politiků, mocností, ale i vlivných podnikatelských a finančních skupin.
Svoboda tisku představuje právo na svobodný projev v hromadných sdělovacích prostředcích, jako je tisk, ale i rozhlas, televize či masmédia jako internet. Jde zejména o možnost bez cenzury veřejně sdělovat informace a svobodně vyjadřovat názory.
Svoboda projevu patří mezi základní práva a svobody. Podle čl. 10 odst. 1. Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv platí, že: „Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.“
V České republice je tato svoboda na ústavní úrovni zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, kde stojí, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny, a že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Článek také výslovně stanovuje nepřípustnost cenzury.
Největším a nejtragičtější hrozbou pro práci novinářů je samozřejmě bezprostřední fyzické ohrožení. Podle observatoře UNESCO bylo celosvětově od roku 2020 zabito 76 novinářů a mnoho dalších bylo zatčeno, obtěžováno nebo jim bylo vyhrožováno.
Na svobodu projevu dbá i Evropská rada. „Svoboda informací a svoboda projevu musí být prosazovány a chráněny po celém světě. Je to v zájmu nás všech. EU se bude i nadále angažovat proti jakékoli cenzuře a omezování svobody projevu na internetu i mimo něj, které odporují mezinárodnímu právu v oblasti lidských práv. Svoboda tisku je pilířem demokratických společností, jež mohou dobře fungovat, pouze pokud mají občané přístup ke spolehlivým informacím a mohou se rozhodovat informovaně. Svoboda tisku znamená bezpečnost pro všechny.,“ píše se v jejím letošním prohlášení.
V souvislosti s novými výzvami, podle Evropské rady přichází i nová nebezpečí ohrožení svobody slova, která jsou ale zároveň nové (nebo jen několik let staré povahy). „Svoboda sdělovacích prostředků a bezpečnost novinářů jsou klíčovými prioritami nového Akčního plánu pro lidská práva a demokracii a Akčního plánu pro evropskou demokracii. V roce 2020 využilo více než 400 novinářů mechanismu EU na ochranu obránců lidských práv a EU přijala důležité kroky na podporu novinářů a nezávislých sdělovacích prostředků, jakož i v boji proti dezinformacím v souvislosti s pandemií v mnoha regionech.,“ uvádí se dále v prohlášení.
V České republice je v posledních letech velikým tématem takzvaná oligarchizace médií. Nejbohatší podnikatelé v zemi skupují mainstreamová média, aby tak zvyšovali svůj politický vliv, který zpětně slouží jejich byznysu.
A to buď na přímo, jako v případě současného premiéra Andreje Babiše, nebo nepřímo, kde lze uvést příklady Zdeňka Bakaly, Ivo Valenty, Daniela Křetínského nebo nedávno zesnulého Petra Kellnera. K ohrožení svobody slova a nezávislosti médií tak nedochází „z minulosti“ ze strany státu, jako ve 20. století, ale z prostředí liberálního byznysu.
To se projevuje i na úrovni Liberce a Libereckého kraje. Náš server již před lety podrobně informoval, jak za městských i krajských vlád, kde dominovala ODS, byly vynakládány miliony veřejných prostředků každý rok na fungování médií ze stáje kolem společnosti Syner. Tato média (dnes již jen web) se sice tváří jako zpravodajství, ale jedná se de facto nástroj prosazování zájmů zdejšího stavebního syndikátu, který proslul svým klientelistickým napojením na místní politiky.
Rovněž jsme například nedávno přinesli rozhovor se letitým libereckým novinářem Janem Šebelkou, který celkem otevřeně hovořil o tom, jak se ze stejného prostředí ovlivňují média, a to například skrze placenou inzerci.
Tyto praktiky ovšem nejsou vůbec minulostí. Náš Liberec upozornil, že tuto dnes již historickou praxi ODS překonali dnes na kraji i městě vládnoucí Starostové pro Liberecký kraj, kteří do svého PR a ovlivňování médií dávají ještě větší prostředky než jejich předchůdci. Upozorňují na to již i celostátní organizace.
Na kraji je to ročně kolem 15 milionů korun (z čehož více jak třetina jde přímo na nákup PR článků, reportáží a inzerci), na městě zhruba milion korun měsíčně (za cca tři čtvrtě milionu si město například platí reportáže, které se tváří jako zpravodajství, ale jsou jen PR současného politického vedení).