Ne, opravdu nikdo nezpochybňuje velikost občanského vzepětí, kterým byla Sametová revoluce ani to, že minulý režim musel padnout. A že je to dobře. Nicméně místo utápění se v trapném patosu je daleko důležitější ptát se, co se českou společností stalo a proč se čím dál tím větší skupině lidí chce zvracet, když slyší cinkat klíče.
Každá revoluce, byť s sebou nese prvky spravedlnosti a naděje, se postupně zvrtne v kýč a omluvu aktuálních nepravostí, které mají zastínit hříchy minulosti. Tak jako neostalinský normalizační režim čerpal svou legitimitu z historie, když omlouval svou nedemokratičnost hrdinstvím sociálního hnutí a boje s fašismem, dělá to i režim současný. I dnes slouží odpornost minulého režimu k tomu, aby se režim dnešní nemusel zlepšovat. Namísto kritické diskuse a řešení, staví se zase na náměstích i v srdcích modly konečného vítězství.
Jenomže ani se Sametovou revolucí žádný „konec dějin“ nenastal, byť se to tak snaží dnešní politici prezentovat. Nová doba s sebou přinesla nové problémy i nové úkoly, při kterých současná politická reprezentace po hříchu selhává. Signifikantní pro českou společnost například je, že nejbohatší Čech (shodou okolností rodák z našeho kraje) je – globální lichvář, který i v Čechách vlastní 2,5 procenta majetku domácností, které jsou mu dlužny.
Místo demokracie a spravedlivé společnosti ale přišel bezohledný kapitalismus, ve kterém se demokraticky volení zástupci stali posluhy zákulisních hráčů a velkého kapitálu. Milion lidí je v exekuci, republika přestává být res publica, porcují si jí ti nejbohatší podnikatelé. Bydlení se stává čím dál víc nedostupnější, v zemi jsou nejnižší platy široko daleko, podstatná část lidí je stále na kraji sociálního vyloučení. Na síle nabývají fašizující strany, které čerpají svou sílu i z toho, že se dokáží dotknout modly polistopadového vývoje, ve veřejnosti se šíří rasistické a konspirační bludy, kterým by se před dvaceti lety všichni jen smáli.
A taková česká společnost dnes je. Modlení se k Sametu a Václavu Havlovi ji z toho ale nepomůže, zvlášť když jej doprovází hysterický povyk na každého, kdo si dovolí kritického pohledu. Liberec není výjimkou. Naopak, dalo by se říci, že je přímo laboratoří české cesty ke kapitalismu. Zde více než kde jinde vláda jedné strany nahradila vládu jedné firmy, což městu přineslo obrovské problémy a dluhy. Vše ale s příslušným sametovým patosem samozřejmě. Tomu odpovídají i oslavu Listopadu ve městě a na kraji.
Náměstek, který je symbolem pro kariérismus, krasomluvně kritizuje kariérismus normalizace a píše děkovné dopisy aktérům Sametové revoluce. Členové bývalého OF, kteří se stihli blýsknout během listopadových dní, dnes na slavnostním setkání hovoří o občanské společnosti, kterou se jinde snaží šikanovat. Na stejném setkání ve slavnostní aule se objeví i bývalý ministr za ODS, prvně médii pojmenovaný pro své korupční kauzy jako „kmotr“. Hejtman obžalovaný z korupce, který prokazatelně a opakovaně lže veřejnosti, píše, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Nelze nevzpomenout na slova Karla Kryla: „Na rohu ulice vrah o morálce káže..“
Modlářství ale ještě nikomu nepomohlo. Nebo možná jen šplhavcům a kariéristům. Nicméně skutečné problémy se pod modlami jen vrší a houstnou, až jednou můžou bouchnout jako papiňák. Stalo se to minulému režimu, může se to stát současnému. A že krize kapitalismu nemusí mít pěkné vyústění, o tom nás učí dějiny celého 20. století. Dnes, v den oslav 30 let Sametové revoluce, připomíná ale česká společnost (a ta liberecká snad ještě o trochu více) spíše skvělou závěrečnou scénu z trezorového filmu Bílá paní režiséra Zdeňka Podskalského. „Ať žije náš nový most! Ale vždyť tu žádný most není… Ty furt s tou tvou pravdou… Drž hubu a plav!“
