Letos se v České republice na první máj neslaví je Svátek práce, ale i patnáct let od vstupu do Evropské unie. Tak se během relativně krátké doby stala pro obyvatele české kotliny nadějí, příležitostí, ale i hromosvodem jejich problémů a prostorem pro pokušení pro vychytralce z řad politiků, podnikavců, lobbistů a podobné sorty lidí.
Málokdo v České republice před patnácti lety do Evropské unie nechtěl. Při tehdy vypsaném referendu přišlo sice jen 42% voličů, ale za to téměř 80% z nich se vyslovili pro vstup do Evropské unie. Ta byla tehdy symbolem prozápadního směřování země a potvrzením polistopadového vývoje.
Po patnácti letech jakoby bylo všechno trochu jinak. Evropská unie, která od té doby do České republiky naposílala neskutečné množství miliard na rozvoj zdejší ekonomiky, infrastruktury, kulturního dědictví, ochrany přírody i sociální oblasti, je dnes odkladištěm hněvu, kam politici směřují zuřivost stále více pauperizované a sociálně znejistěné většiny české populace.
Pro lidi, kteří se každý měsíc bojí, jestli vyjdou s výplatou a jestli u dveří nezazvoní exekutor, je vždy snadnější vidět jednoduchý cíl a odpověď na své problému v nějakém vnějším, lehce identifikovatelném nepříteli. Jednou to byli Židé, jednou Romové, americký imperiasmus, komunisté, dnes je to Evropská unie a těžko definovatelný, iracionální pojem „neomarxismus“. Ale iracionální je na podobných nahnědlých tendencích vždycky všechno.
Je to od politiků krajně nezodpovědné, že takové nálady ve společnosti živí. Jak je jednoduché rozdmýchávat oheň nenávisti, o to těžší je pak jej hasit. Bývá silný a naprosto ničivý. O to víc paradoxnější je, že za nejviditelnější poklesky ve vztahu k Evropské unii, nemůže unie sama, ale místní rodáci a dobráci.
Česká republika má dnes kvůli evropským dotacím obviněného premiéra, v Libereckém kraji dokonce na lavici obžalovaných sedí zástupci všech tří (kdysi) nejsilnějších stran (ODS, ČSSD, Starostů), u kterých to v jednotlivých korupčních kauzách vypadá, že nezvládli odolat pokušení evropských milionů. Korunu tomu dává samozřejmě nejslušnější hejtman Libereckého kraje sám.
Nebyla to ovšem Evropská unie, která dělila firmu kvůli Čapímu hnízdu ani nikoho nenutila scházet se s lobbisty na benzínkách a ohýbat zde dotační řízení. Je to nespravedlivé, ale takový už svět je.
Možná, že kdyby nezapomínali – nejen na první máj – ani na Svátek práce, který je připomínkou (zatím vůbec neskončených) bojů neprivilegované většiny, zmizel by do jisté míry falešný strašák Evropské unie. Protože když se vedou skutečné a podstatné boje, odkrývá se i nepřítelova pravá tvář. A ta rozhodně barvu evropské vlajky s hvězdami nemá.
