Minulý týden jsem dostal otázku od jednoho novináře, zda bych se mohl vyjádřit k záměru kraje opravit 2 kilometry silnice na Semilsku z Podbozkova na Cimbál za 167 milionů. Dovolil jsem si být politicky nekorektní a  nazval to ekonomickým i ekologickým šílenstvím.

Minulé pondělí proběhlo také veřejné projednání záměru vykácení 7 hektarů, nebo-li 70.000 m2 lesa pro novou sjezdovku Skalka. Poslal jsem připomínky písemně, dělá se k tomu EIA, na projednávání jsem ale nebyl. Mám už dost zkušeností z podobných akcí, abych dokázal odhadnout jejich výsledek. Projekt povolení získá, EIA, tedy hodnocení vlivu na životní prostředí řekne, že je vše OK.

A do třetice. Stát chce dát příští tři roky do nových dálnic zhruba 160 miliard. Kraj chce stavět nový přivaděč do průmyslové zóny. Jedna z místních firem požádala o zrušení železniční vlečky, aby ji po prodeji areálu nemohla používat konkurence.  Nemůžu se zbavit pocitu, že  to je špatně. 

Prohrané volby přinesly novou perspektivu

Dnes jsem už  vděčný za to, že jsem musel po minulých volbách odejít z vedení města. Vidím díky tomu mnohé věci jasněji. Nechci se teď zabývat lokálními problémy, od neschopného tajemníka, přes politiky ODS vracející se  k moci až po pár místních velkopodnikatelů, kteří se radují z toho, že jsme vypadli z vedení města a už se těší na změny územního plánu a stavební zakázky.  Jsou to vlastně marginálie. Jde mi o něco jiného.

Na radnici jsme se vedle řešení běžných problémů, shánění dotací a odrážení útoků opozice snažili také o věci, kvůli kterým jsme byli pranýřováni, kritizováni a které chci dnes znovu vytáhnout na světlo.

Co spojovalo naše úsilí o modernizaci parovodů, bránění vzniku lokálních plynových kotelen, obnovu lesního koupaliště, projekt SECAP, projekt DEMO-EC, projekt zelených pásů v územním plánu, projekt přeměny lesů na Ještědu nebo třeba výstavbu nového terminálu s parkovacím domem? Všechny tyto projekty měly jeden společný cíl – přispět k tomu, abychom se začali chovat jako město více udržitelně, abychom začali snižovat  lokální produkci CO2 a také se připravili na nadcházející klimatické změny. 

Nejen na papíře, ale v reálu.

Skutečný problém je klimatická změna

Jako lidstvo pravděpodobně nemáme větší problém než globální oteplování, proces, který již běží „v plné parádě“. A my stále jako bychom odmítali připustit, že nám jde o život. Minimálně o život v podobě, v jaké ho známe dnes.

Švédská středoškolačka Greta Thunberg, která na protest proti tomu, že politici nekonají, zahájila stávku a přestala každý pátek chodit do školy, inspirovala i mě. Po více než čtvrtstoletí jsem se spolu s dalšími lidmi nejprve ve Čmeláku a poté ve Změně snažil o to, abychom se začali chovat odpovědněji jak k přírodě, tak  k sobě navzájem. Díky Gretě jsem si srovnal, co je a co není důležité a přestal  ztrácet čas zbytečnostmi.

Je potřeba přepracovat systém priorit našeho města i kraje. Je potřeba zvrátit poměr, kdy do silnic dáváme z veřejných peněz 100x více než do zadržování vody v krajině.

Chci říct, že jsou potřeba radikální změny.  Potřebujeme v Liberci investovat do zateplení pokud možno všech domů a využívaných objektů. Potřebujeme začít zavádět fotovoltaiku a budovat bateriová úložiště. Potřebujeme začít aktivně redukovat počet automobilů ve městě. Je nutné začít s přeměnou smrkových monokultur na smíšené lesy. Potřebujeme lepší hospodaření s vodou.

Na změny, které máme jako lidstvo udělat, nemáme mnoho času. Tyto změny nebudou příjemné, ale jsou nutné. To, co bude potřeba v nejbližších letech změnit,  bude samozřejmě stát peníze. Kde je vzít? Jsou jen tři cesty – z daní, z dotací a také změnou investičních priorit.

Kde vzít peníze? Hodně peněz…

Celostátně je potřeba změnit daňový systém, dotační systém a rozpočtové priority. Dokud se nám nepodaří snížit produkci CO2 a dát do pořádku krajinu, je potřeba zastavit nebo alespoň odložit mnohé plánované investice. Nové dálnice, nové vysokorychlostní tratě nebo výstavbu nových bloků jaderných elektráren . To vše jsou stavební mega zakázky, které odebírají zdroje, které pak chybí jinde.

Není možné na jedné straně mluvit o  suchu a hrozbě globálního oteplování a na druhé straně podporovat ekonomický růst, nové dálnice a vyšší spotřebu. Politici slibují nesplnitelné a čas běží…

Potřebujeme prosadit dostatečně vysokou uhlíkovou daň, která zdraží dopravu a přispěje ke snížení spotřeby ropy, uhlí a dalších neobnovitelných zdrojů energie.

Ano, minimálně po přechodnou dobu bude dražší doprava, teplo, energie a tím  vlastně skoro všechno. Jen tak můžeme dostatečně rychle snížit produkci CO2 a získat prostředky na obnovu ekologické stability krajiny a udržení vody v ní.

Regulace, zákazy a omezování osobní svobody

Vedle ekonomických nástrojů budou potřeba i státní regulace v oblasti výroby a spotřeby.  Vím, že to bude znít mnoha lidem jako něco  nepřijatelného, ale jak jinak změnit systém výroby a spotřeby tak, abychom začali žít skutečně udržitelně? Vzpomínáte na freony, ničící ozonovou vrstvu Země? Ukončení jejich výroby a nahrazení jinými látkami proběhlo v relativně krátké době po podpisu tzv.  Montrealského protokolu. Ekonomika se přizpůsobila požadavkům společnosti.  

Půjde ale i o symboly. Pokud budeme chtít,  aby se uskrovnila většina lidí, nebude možné nadále např. tolerovat, aby někdo, byť by na to měl, létal po světě soukromým tryskáčem s extrémně velkou ekologickou stopou. Je potřeba jasně říct, že některé věci jsou zkrátka nemorální a nepřijatelné. Jde o prosazení nové etiky a nového systému hodnot. Podobně jako tomu bylo třeba při rušení otroctví – pravidla musí platit pro každého. To, že někdo má prostředky na to koupit si otroky nebo soukromý tryskáč, je jedno. Samotné vlastnictví peněz nemůže hrát rozhodující roli.

Tato opatření samozřejmě narazí na odpor, to je více než jisté. Jeden z oblíbených argumentů bude ten o „omezování svobody“ nebo ten o „katastrofálním dopadu na ekonomiku“. Jenže není možné chtít všechno – musíme si jako společnost vybrat. Buď nekonečná svoboda vyrábět a spotřebovávat, nebo udržitelný život na Zemi. Obojí dohromady nejde.

Máme na vybranou?

Osobně myslím, že na vybranou moc nemáme. Buď ještě chvíli potrvá náš „ropný večírek“, který ale směřuje ke kolektivní sebevraždě, nebo najdeme odvahu prosadit potřebné změny. A to, že to nebude jednoduché, vyplývá z faktu, že tyto změny půjdou proti finančním zájmům a moci té části společnosti, která ze současného nastavení pravidel profituje. Jenže pokud chci, aby i moje děti a jejich děti měly šanci na důstojný život na této  planetě, nezbývá, než se  těmto zájmům postavit. 

Shrnuto: Potřebujeme méně aut a více elektrokol. Méně betonu a více zeleně. Méně polí a plantáží a více lesů.  V součtu – méně ropy, zemního plynu, umělých hmot a dalšího odpadu, jejichž spalováním vzniká CO2. Méně spotřeby masa. Méně cestování na víkendový nákup letadlem do Paříže, na hory do jižní Ameriky, nebo za sluníčkem na thajské pláže.

Tuším, co tato slova mohou způsobit. Budu označen mnohými za extrémistu, ekoteroristu, ne-li rovnou nebezpečného blázna, budu zdrojem pobavených reakcí  i odmítavého kroucení hlavou.

Přesto. Když použiji rozum, který mi myslím funguje docela dobře, dám si dohromady to, co říká stále více vědců, empirická data, logiku i své vzdělání, nic jiného  než výše napsané mi z toho nevychází.

Je potřeba omezit naši spotřebu, změnit strukturu veřejných rozpočtů a na nezbytně nutnou dobu omezit vše, co  není nezbytné pro zachování života na Zemi. Pokud se nám podaří přejít na obnovitelné zdroje energie, zastavíme úbytek biodiverzity a krajině se vrátí schopnost zadržovat vodu a zejména pokud zastavíme nárůst globální teploty, tak pak můžeme začít znova přemýšlet o tom,  kde postavit novou dálnici, vysokorychlostní trať nebo nové nákupní centrum. Do té doby ale ne.

Jan Korytář, Změna pro Liberec