Páteční oslavy 17. listopadu snad více než který den i svátek v kalendáři jakoby symbolizovaly otázky, problémy i obavy současné české společnosti. O co více je otázek a obav, o to méně se ale nalézá otázek a naděje.
Slovo oslava asi není moc na místě. Skoro jako nikdo by neslavil, za to ale všichni varovali. Samozřejmě každý před něčím jiným, ale společný jmenovatel tu byl. Je to oprávněný pocit, že 28 let po Sametové revoluci se česká společnost neocitá zrovna tam, kde před tím více jak čtvrt stoletím chtěla být.
Bohužel ani letos se připomenutí 17. listopadu, který je spojen s pádem normalizačního, neostalinského režimu, nevyhnulo strojenosti, patosu a prázdných gest, která jsou již dlouhé roky tolik protivná stále rozšiřující se a chudnoucí části české populace, která jako odpověď na to volí populisty a pravicové extremisty, často napříč stranami.
Pokud elitám v Praze nedojde, že většině lidí, kteří se bojí, aby vyšli s výplatou a zaplatili nájem a jídlo, nestačí říkat, jak mají být vděčni, že si mohou koupit dovolenou na Bali nebo sebrané spisy Václava Havla, budou o to více poslouchat ty, kteří v nich budou rozehrávat strunu nenávisti a nabízet náhradní, často absurdní, cíle. Poslední volby ukázaly, nakolik to je vážné varování.
Jedním z mála pozitivních momentů letošního Listopadu bylo, že řada veřejně činných osobností vzpomínala s patřičnou naléhavostí i událostí z roku 1939, kdy nacisté v reakci na protirežimní demonstrace z 28. října a 15. listopadu pozavírali české vysoké školy, zastřelili devět studentských předáků a 1200 jich odvlekli do koncentračních táborů.
Je to jakoby symbolické, protože současné ohrožení vývoje i parlamentní demokracie nepřichází z leva, ale z pravé strany politického spektra. A nezáleží na tom, že i tradiční české levicové strany hnědnou tak, že se jejich zakladatelé musí doslova obracet v hrobě.
Strašidlo konspirací, spiknutí a nacionalistických vášní obchází všechny sekretariáty větších českých stran. Stačí se podívat i na komunisty, třeba zrovna do Liberce, kde jejich facebookové stránky jsou plné odkazů na více či méně otevřené ultrapravicové a neonacistické weby.
Ale nejde jen o komunisty – to, že se na vrch dere často až rasistický populismus, bájetvorný nacionalismus a teorie spiknutí (tu o Romech, tu o Bruselu nebo uprchlících), které si nezadají s pověrami o Židech v předvečer druhé světové války, je asi největším varováním současnosti a je dobře, že na ně i během oslav Listopadu bylo upozorněno.
Bohužel málo a bohužel pozdě. Tak dlouho se v Čechách a na Moravě strašilo návratem “komunismu“, až díky tomu vykvetl odporný hnědý květ. Pokud dnes před Hlávkovou kolejí stojí předseda otevřeně fašistické (a bylo by eufemismem nazývat ji jinak) SPD, kšeftař s lidským strachem a nenávistí, Tomio Okamura, je to jen absurdním dovršením a popliváním památky všeho toho, co velikost Listopadu 1939 i 1989 znamenala a znamená.
Ohrožení demokracie nepřichází z minulosti od komunistů, ale z budoucnosti od kapitalistů. Je to nejhorší memento za posledních 30 českých let a je na politické reprezentaci, aby se s tím vyrovnala a čelila tomu a ne se ukájela na boji s mrtvým nedemokratickým režimem, byť je třeba si jeho pád připomínat.
