Libor Michálek je nejznámějším českým podporovatelem whistleblowingu, tedy přístupu, kdy zaměstnanec instituce sám upozorní na nezákonné či nelegitimní praktiky, které se dějí se souhlasem nadřízených. Sám se tak zachoval ve státní sféře, ač ho to stálo lukrativní manažerský post. A to ne jednou. Dnes je senátorem. Proč si myslí, že je nutná legislativní ochrana whistleblowerů? I na to odpovídá pro nasliberec.cz
Veřejnost Vás zná asi nejvíce z kauzy, kdy jste byl v roce 2010 odvolán z funkce ředitele Státního fondu životního prostředí (SFŽP), poté, co jste podal trestní oznámení pro pletichy při zadávání veřejné zakázky. Jedná se o pro mnohé spletitou kauzu, která jako by vyšuměla do ztracena. Například klíčová postava, lobbista Martin Knetig byl soudem osvobozen. Jak se zpětně na tuto kauzu díváte?
Kauza na SFŽP ukázala, jak se přes zakázky na právní a poradenské služby financovaly politické strany. Díky mému upozornění se podařilo jen u jednoho fondu uspořit 250 miliónů ročně. Pokud by se v celém (polo)státním sektoru nedělaly účelové nebo předražené zakázky tohoto typu, úspory by mohly přesáhnout 25 miliard korun. To považuji za významné.
Kauza ukázala taky na řadu manažerských pochybení. Za všechny uvedu vynesení informací ze spisu tehdejším policejním prezidentem přímo premiérovi. Řada lidí, kteří bránili průchodu práva a spravedlnosti, muselo po kauze na SFŽP odejít ze svých funkcí. To považuji také za důležité. Pro vyšetřovatele bylo také klíčové pochopit model nelegálního financování stran a to jim později pomohlo v dalších kauzách, kde lobbisté požívali stejné nebo podobné praktiky.
Bohužel v trestní rovině nebyli hlavní aktéři kauzy SFŽP odsouzeni. Částečně to bylo kvůli mezerám v legislativě, částečně díky pochybení státního zastupitelství, které zamezilo podání žádosti o zbavení imunity bývalého ministra životního prostředí. Podle mého názoru pochybil i soud, když nepřipustil ani jako podpůrný důkaz pořízené nahrávky. Dnes jsou soudy schopné odsoudit korupci jen na základě jedné svědecké výpovědi. To dříve soudy nedělaly.
Pokud je mi známo, tak jste se do boje s podobnými nešvary pouštěl ale již od devadesátých let. Jaké to bylo tehdy a nyní a byl jste i v minulosti úspěšný?
Poprvé jsem veřejně upozornil na nekalé praktiky při financování politických stran v roce 1996 v Hospodářských novinách. Bylo to v souvislosti s pochybeními státu při privatizaci Investiční a poštovní banky. Dovolil jsem si kritizovat pana premiéra Klause, který byl tehdy médii považován téměř za boha. V té době si žádný novinář ani redaktor neodvolil pochybení státu kritizovat. Já jsem byl z Fondu národního majetku na hodinu vyhozen. Úspěšný jsem byl z hlediska soudního řízení o neplatnost výpovědi, ale špatnému hospodaření banky se nepodařilo zabránit.
Bylo to těžké, stát se whistleblowerem? Musel jste vědět, že Vám to v kariéře moc přidat nemusí…
Já jsem neplánoval stát se whistleblowerem a z tohoto pohledu nebylo těžké se jím stát. Když jsem viděl krádeže peněz občanů nebo pokusy o vytunelování státních peněz a odpovědné osoby na základě mého upozornění nic nedělaly, upozornil jsem na nekalé praktiky veřejně. Jednal jsem podle svého svědomí a nijak jsem nekalkuloval, co to bude znamenat pro mou kariéru.
Vraťme se ještě k případu na SFŽP…Se svým podezřením jste šel za několika lidmi, jako byl ministr John, tehdejší premiér Nečas. Jak se na Vás Vaši nadřízení, ale i ostatní státní úředníci či politici dívali?
Ministr John mi částečně pomohl. Neaktivoval sice nasazení odposlechů, protože měl nedůvěru k některým lidem, kteří u Policie byli z dob Langra. Poslal mě ale za novinářem Kroupou, který mi později s pořízením nahrávek pomohl. S panem premiérem Nečasem jsem se chtěl sejít z důvodu, aby byla v kauze nasazena Bezpečnostní informační služba. Ke schůzce ale nedošlo, protože paní Nagyová, přes kterou se schůzky sjednávaly, mou žádost ignorovala. Asi ji v té době zaměstnávaly jiné starosti a místo ochrany ekonomických zájmů států, chránila zájmy své.
U části české veřejnosti nadále přežívá pocit nebo snad i přesvědčení, že se whistleblowing nebo jednodušeji skutečnost, když se úředník či jiný zaměstnanec de facto zachová jen podle zákonů a nahlásí podezřelé či přímo nezákonné aktivity, je „práskač“. Čím si to vysvětlujete?
Myslím si, že slovo oznamovatel může vyvolat negativní spojení na základě zkušeností z doby nacismu a komunismu. Práskači byli ti, kteří kolaborovali s režimem a ubližovali občanům. Whistleblower je naopak ten, kdo občany chrání a v mém případě šlo i o vystoupení proti systému, který běžné občany okrádal. Lidé, kteří rádi používají nálepku „práskač“, by možná takto urážlivý výraz nezvolili, kdyby někdo včas Policii oznámil, že došlo k přepadení jejich dítěte a podařilo by se zabránit zabití nebo zneužití. A podobné to je se zneužitím státních peněz nebo se zabitím potenciálu lidí, kteří se snaží dělat svou práci v úřadu poctivě a odpovědně a mají být vyhozeni jen kvůli tomu, že nejsou loajální s režimem kleptokracie.
V roce 2012 jste byl zvolen senátorem a whistleblowing je jedním z Vašich hlavních politických témat. Jak jste se jeho prosazování zasadil a je například současná legislativní ochrana whistleblowerů dostačující?
Dovolím si jen upřesnit, že ochrana whistleblowerů je pouze částí širšího tématu, jak omezit prostor pro kleptokraty, pro korupci a klientelismus. V uplynulých letech jsem spolupracoval s iniciativou Rekonstrukce státu, která navrhovala celkem 9 protikorupčních opatření. K dnešnímu dni se podařilo zavést 5 a Česká republika si v celosvětovém indexu vnímání korupce oproti roku 2012 polepšila. Výdaje státu na tzv. ostatní provozní náklady, kde se skrývaly „korupční polštáře“ na různé pseudoslužby se snížily cca o 15 miliard korun. Bohužel ochrana whistleblowerů je řešena jen částečně ve služebním zákoně. Můj návrh zákona na ochranu whistleblowerů o 3 hlasy v Senátu neprošel, Sněmovna zase nestihla projednat ani návrh ČSSD ani návrh hnutí ANO.
Máte ještě připravené nějaké legislativní návrhy na ochranu whistleblowerů? Jsou nějaké pozitivní příklady ze zahraničí?
V zahraničí je řada pozitivních příkladu, kdy se díky včasnému oznámení whistleblowerů podařilo zamezit ztrátám na majetku nebo dokonce na životech. Známé jsou kauzy především z USA, a to např. v oblasti bezpečnosti jaderných elektráren (oznámení pana Browna v roce 2004 nebo pana Leverniera v roce 2005), v oblasti zdravotnictví (předepisování škodlivých „léků“), obrany nebo finančnictví. Škoda, že u nás někdo včas nezapískal, když se jednalo o stavbu mostu ve Studénce nebo o pančování alkoholu.
Legislativa může být dobrou oporou, ale neméně důležitá je odvaha a odpovědnost lidí, kteří se stanou svědky nesprávných technologických postupů, defraudace, korupce nebo jiného nezákonného jednání. Doufám, že kvalitní legislativní návrh na ochranu whistleblowerů předloží nová vláda, protože projednání rozsáhlého senátního návrhu bývá komplikované. V případě, že nová vláda bude toto téma ignorovat, pokusím se získat v Senátu podporu pro upravený návrh, který byl projednáván již v roce 2013.
Děkujeme za rozhovor
