(Pokračování zamýšlení nad politikou v Liberci)
V minulém příspěvku jsem popsal paralýzu v libereckém zastupitelstvu způsobenou tím, že ani po konci koalice tu není žádná strana, která by byla schopna sestavit koalici novou. Město funguje z velké části setrvačností, radní nemohou předvídat, které materiály projdou a které ne, a to není nejlepší prostředí pro koncepční práci. Co je horší, o sestavení koalice se ani nikdo pořádně nepokouší: klíčoví hráči zdá se raději spoléhají na další volby s nadějí, že nové volby konečně přinesou výhodnější rozložení sil v zastupitelstvu.
Sázka na nové volby vyjít může, ale taky nemusí, a pro takové příklady nemusíme chodit daleko. Dělící linie v zastupitelstvu jsou již dlouho hluboké, vedou často i uvnitř stran, a tak se mohou snadno objevit i v novém zastupitelstvu bez ohledu na jeho složení.
Navíc tu máme problémy vyplývající ze špatně fungujícího úřadu (povolování staveb, dopravních uzavírek, veřejné zakázky a mnohé další) a z nevýhodných smluv uzavřených v minulosti (např. mezi dopravním podnikem a firmou Busline). Snahy tyto problémy řešit se dotýkají konkrétních lidí a i díky tomu se z pokusů změnit stávající stav dělá velká politika. Polarizace, diskuse plné osobních sporů a invektiv tu proto mohou klidně pokračovat i po dalších volbách.
Na čem se vlastně neshodneme? Ten seznam se zdá být skoro až nekonečný. Mám však za to, že prapůvodem je spor o minulost – jestli doba J. Kittnera je spíš dobou mafiánskou, od které je potřeba se co nejdůsledněji odříznout, nebo dobou rozvoje města, na kterou je potřeba navázat, protože po ní přišla stagnace. A pak tu jsou hluboké osobní antipatie mezi výraznými osobnostmi v zastupitelstvu. Situace došla tak daleko, že už dnes prakticky není možná věcná diskuse o problémech, které naše město má, aniž by diskuse nesklouzla k osočování a obviňování, natož aby vykrystalizovalo nějaké řešení.
V zastupitelstvu města nemáme mechanismy, které by dosahování dohody usnadňovaly, spíše naopak a i pro média je mnohem atraktivnější psát o konfliktech než o spolupráci. K tomu se přidávají psychologické bariéry: Tou první je tzv. self-serving bias, kdy jednotlivé strany konzistentně nadhodnocují pravděpodobnost výhry v dalších volbách. Díky tomu raději nejednají, protože doufají, že uspějí příště. Druhou bariérou je neochota udělat krátkodobé ústupky, protože dlouhodobé přínosy jsou nejisté a závislé na pokračování dohody. A konečně, je tu taktika strategického odmítání jakéhokoliv řešení (strategic hardball tactics) spočívající v tom, kdy blokující strana staví svou volební taktiku na znemožnění úspěchů druhého. Všechny tyto taktiky mohou být krátkodobě úspěšné, dlouhodobě však správu města spíše znesnadňují.
Právě kvůli tomu, jak tyto hluboké rozpory dopadají na fungování města, mám za to, že bychom měli hledat nějakou formu dohody, jakkoliv obtížné a nereálné se to může zdát.
Jakou formu dohody mám na mysli? Nejde mi o dosažení dohody nad jednotlivými body projednávanými v zastupitelstvu. Sem tam takové dohody mohou pomoci prohlasovat nějaké projekty, jindy třeba zákaz heren, jindy zase nějakou změnu územního plánu. Tyto dílčí dohody však mají často své poražené a vedou ke snahám opakovaně se vracet k předchozím rozhodnutím a revidovat je.
Stejně tak není cílem na mysli klasické politické obchodování připomínající spíše přerozdělování kořisti v duchu já tobě schválím něco a ty mě zase něco jiného, místo hledání kompromisu výhodného i pro ty, kteří zrovna za jednacím stolem nesedí.
Jde mi o dohodu, která by udělala prostor pro cestu od politiky postavené na konfliktu k politice postavené na široké dohodě. Dohodě založené na respektu k různým pohledům na minulost, na jednotlivé osoby, avšak na společné ochotě hledat cíle férové pro město.
Dosažení takové dohody je velmi obtížné, ale není nemožné. Existují osvědčené způsoby a techniky, které mohou dohodě pomoci a některé se pokusím naznačit v dalším textu. Žádná z nich ale nenahradí přesvědčení alespoň části rozhodujících hráčů z různých stran konfliktu, že dohodu potřebujeme. Pomoci může také změna postoje alespoň části veřejnosti a opinion makerů, kteří by politiky neoceňovali primárně za rychlé plnění volebních slibů, ale za dosažení a udržení širší dohody prospěšné pro město.
