Mrazí mě. Mrazí mě z doporučení Úřadu Vlády ČR, který ve svém metodickém pokynu pro sestavení tzv. Zprávy o stavu romské menšiny každoročně radí sociálním pracovníkům, úředníkům na obcích, ředitelům škol i jejich učitelům identifikovat příslušníky romského etnika „na základě skutečných či domnělých (antropologických, kulturních nebo sociálních) indikátorů.“
Co po nás vládní úředníci vlastně chtějí?
1. Nabádají nás stanovit si vlastní soubor jakýchsi viditelných poznávacích znaků (tělesných či fyzických), jimiž máme v terénu či v základních školách určovat, kdo je Rom a kdo není, a vykazovat takové výsledky do oficiálních statistik.
2. Nabádají nás sledovat zdánlivé kulturní či sociální vzorce chování a na jejich základě zobecňovat a přiřazovat ty, kteří takové vzorce naplňují či mohou naplňovat, do nějaké předem vymezené skupiny lidí.
Zprávy o stavu romské menšiny, které v těchto dnech za jednotlivé tzv. malé okresy kompletují obce 3. stupně, už léta slouží jako podklad pro stejnojmennou zprávu celonárodní. U romské menšiny však nastává ten problém, že se k ní oficiálně hlásí relativně málo lidí. Resp. daleko méně, než si sama majorita myslí, že odpovídá skutečnosti. Důvody jsou asi dva: buď se dotyční necítí Romy být, nebo mají obavy se ke své příslušnosti přihlásit. Obojí je naprosto relevantní, pochopitelné a majorita by měla mít sílu to bez řečí respektovat. Není asi nic proti ničemu, pokud monitorujeme kvalitu života národnostních či etnických menšin a jejich vzájemné soužití s majoritou a pokud přitom užíváme kvalifikované odhady počtů od organizací, které s nimi pracují jako s cílovými skupinami. Nemůžeme ale vytvářet falešné statistiky členů menšiny dle pomyslných viditelných rysů, zobecnělých vzorců chování či sociálních návyků a tlačit na jejich základě ty, kteří takovému schématu (možná) odpovídají, do škatulky, v níž sami být odmítají.
Vzpomínám si na starý sovětský válečný film (myslím, že to byl Bondarčukův Osud člověka), kde příslušník SS postupoval podél zástupu zajatců a zkoumáním tváře a tvaru nosu určoval, kdo je židovského původu a kdo nikoli. Nešlo přitom o uměleckou licenci, ale o zobrazení skutečného počínání založeného na praktikách nacistické pseudovědy a jejích nadšených vyznavačů – esesmanů. Jak se od toho liší antropologické pozorování Romů? Patrně vůbec nijak, je to fakticky totéž. Jak blízko jsou takové způsoby budoucí segregaci a eugenice? Víc, než si myslíme. Kategorizovat příslušnost k menšině na základě vzhledu člověka je nejen povrchní, protože to nevypovídá nic o jeho kvalitách, intelektu, schopnostech či přínosu společnosti, ale v 21. století po všech zkušenostech s holokaustem i nehumánní, nebezpečné, ba odporné.
Statutární město Liberec už nebude na podobných praktikách participovat. Rada města na můj návrh rozhodla odeslání Zprávy o stavu romské menšiny za ORP 3 Liberec pozdržet a vyčkat stanoviska ministra pro lidská práva a také veřejné ochránkyně práv. Chceme se ujistit, zda je opravdu akceptovatelné zakládat monitorovací dokumenty podobného typu na antropologii, na zobecňování sociálních vzorců. A zda je toto vše v souladu s oficiální politikou lidských práv v ČR.
Před mnoha lety jsem slyšel starou židovskou anekdotu, která v této souvislosti vskutku stojí za připomenutí. Hýčkám ji trvale jako samou podstatu humanity a ryzí rezistenci na všechny rasistické a xenofobní výlevy:
Orchestr moskevského Velkého divadla přijel do New Yorku, aby zde vystoupil ve slavné Carnegie Hall.
Sovětský dirigent se pochlubil svému americkému kolegovi: „Já nejsem žádný antisemita. V mém orchestru je polovina Židů. A kolik jich tam máte vy?“
„Já nevím,“ odpověděl Američan.
Těším se, až v Česku budeme konečně uvažovat podobně.
Ivan Langr
náměstek primátora Liberce pro školství, sociální věci a kulturu (Strana zelených/ Změna pro Liberec)
