Co jsi hledal pod stromečkem?Co jsi hledal pod stromečkem? Svoje mládí, ten stav beztíže, který se vrací, jsi-li sám. Jako ten voňavý teplý vítr, který kdysi čechral vlasy a vedl tvé kroky neomylně dál… Čas mládí, čas přelétavého štěstí, čas vzpomínek a panoptikum lásek. Čas omylů i velkých činů, rozhodnutí, darů i dárků, vánočních stromků, rozzářených dětských očí, ale i smutku za toho, kdo s námi u stolu už není.
Jak jsme dovedli být slepí a krutí! Jak moc jsme si mysleli, že to velké, dětské vánoční štěstí bude věčné a že se budeme u stromečku scházet napořád. Všichni. To byl ten vánoční dárek, který se nebalil, který tam prostě jenom byl. My všichni: máma, táta, dědové, babičky, bratři, sestry, jak kdo měl velkou rodinu… Ten dárek jsi nehledal a dneska tolik schází. To byl ten čas šťastného mládí. Čas vánoc, stromečků, krabic a krabiček ovázaných mašlí, stužkou, provázkem, čas velkých skleněných barevných koulí, svíček, vánočních kolekcí, drátěných háčků, stříbrných lamel, skleněných špiček a plechových podstavců ve tvaru muchomůrek či elfů, co drželi stromek i několik týdnů.
Stromek stával vždy u okna a každý večer svítil, jako maják na ostrově Rügen, aby každý věděl, že tyhle svátky jsou ještě plné čokoládových a fondánových figurek a domácí čokolády balené do staniolu. A co teprve, když od svíček chytly záclony a kůstka z kapra se zapíchla do patra a polívka se rozlila!
Byli jsme tenkrát děti s plamínky štěstí v rozzářených očích. Neviděli jsme tátu s mámou pro krabice s dárky. Jak toho dnes lituji! Už tu nejsou, krabice od dárků zůstaly. Nechápali jsme tenkrát, že ten kouzelný večer, štědrý a bohatý, jednou skončí a my tu zůstaneme sami. S hromadou dárků a prázdných krabic. Proto ti starší už nechtějí stromek. Pár smrkových větviček postačí. Vánoční štěstí už tu bylo a bylo krásné, věřte mi. Maminko, táto, vám všem, kteří jste už odešli: „Krásné svátky. Vánoční.“
Egon Wiener