Jako reakci na příspěvek pana Hromase v diskusi pod článkem o odvolávací frašce na prosincovém zastupitelstvu jsem napsal: „Ano pane Hromasi máte pravdu. Je to marný, je to marný, je to marný…“ Cítím potřebu se k tomuto tématu vyjádřit obšírněji a uvést ho na pravou míru, abych předešel zavádějicí interpretaci, tak jako se to stalo Nestorovi.

Hned na počátku to nejdůležitější. Tento výrok není v žádném případě výrazem mé rezignace. Pokud chce být čtenář tohoto artiklu v obraze, doporučuji aby si příspěvek pana Hromase přečetl. Využiji zároveň této příležitosti a vyslovím na tomto místě  autorovi uznání za jeho občanskou angažovanost a především schopnost se i s handicapem „pouhého“ vnějšího pozorovatele politického dění v této problematice spolehlivě orientovat. Až bude tato společnost disponovat většinou takovýchto občanů, bude prakticky vyloučeno aby jí ovládali lidé, které dříve či později (z pohledu občanské společnosti v lepším případě) nahání protikorupční policie.  Bude nemyslitelné aby chod společnosti řídili lidé, které jejich domovské strany nakonec vylučují, přestože si je v minulosti postavily do čela a za stádní asistence voličů jim dopomohly k postům, ze kterých musí být s ostudou pro mateřskou stranu odstraněni. Jak horké může být při charakterové indispozici například hejtmanské křeslo, dokumentují názorně případy stíhání čtyř hejtmanů minulého volebního období.

Můj znásobený výrok o marnosti se vztahoval právě k tomuto aspektu celé problematiky. Marností nebyla myšlena zbytečnost boje s těmito šíbry, ale spíše zákonitost současného stavu ve společnosti, která je dána právě nedostatkem angažovanosti občanů, potažmo lidí, kteří jsou schopni a především ochotni se tohoto boje s politicko-podnikatelskými mafiemi zúčastnit, zachovat si rovnou páteř, duševní zdraví a v případě naplnění obou prvních podmínek pak rozpoznat komu a jakému účelu jejich hlas slouží.

Známý Havlův výrok o úloze naděje v lidském životě má obecnou platnost. V politice však platí určitě dvojnásobně. Přesvědčení že to má smysl je základní motivací každého snažení v této oblasti. Skutečnost, že se mohu každý den s klidem, bez obav a především s čistým svědomím podívat sám sobě v zrcadle do očí, je pro mě nad všechny materiální benefity. Tímto nechci odsuzovat lidi, kteří jednají mnohdy tak, že toto jistě činit nemohou. Nepochybně mají své priority nastavené jinak nebo je hlas jejich svědomí ještě příliš slabý a oni ho prostě neslyší.

Tedy podtrženo a sečteno to určitě marné není.

Jak se situace na Liberecké radnici dále vyvine nevím a jsem vděčen, že nejsem na radnici ve funkci neboť při veškerém nadhledu bych to s koaličními kolegy, kteří jsou schopni takových křiváren asi nedal.

Při závěrečném čtení textu mě napadlo, že jsem se možná rozepsal přece jen zbytečně ze široka. Evidentně by bohatě stačilo konstatovat, že příčinou tristního stavu politické kultury je nedostatek charakteru nebo intelektu, případně obého u zůčastněných aktérů…

Jiří Čeček, zastupitel za Změnu pro Liberec