Pokud se obci zachovají písemné doklady – prameny, pak se následující generace mohou s hrdostí odvolávat na pravdivé dějiny svého města. Nejinak je tomu, pokud se ohlížíme za dějinami Liberce. Zřetelně k nám promlouvá Urbář libereckého panství (soupis členěný podle vesnic a usedlostí) již z přelomu padesátých a šedesátých let 16. století , kde byly zaznamenány i povinnosti dospělých osob, které zde žily. O něco mladší je první Kniha počtů z roku 1561. Následuje udělení znakového privilegia Liberci z roku 1577, jehož bylo dosaženo díky úsilí o pozdvižení města jednou z největších osobností v dějinách Liberce, Jachyma Ulricha z Rosenfeldu.
Udělení znakového privilegia znamená jednoznačně i nepřímý právní doklad o povýšení Liberce na město, i když!!! Patent císaře Rudolfa II. výslovně o povýšení na město nemluví. Přitom taxativně vedle znaku vyjmenovává data trhů a další atributy uzavřeného města. Tehdy poprvé (ale ne naposled) vše zavinila rada města, která šetřila na nesprávném místě. V rozpočtu, napjatém tehdy jako dnes, tak dlouho lobovala u České kanceláře o co nejmenší poplatky za zhotovení privilegia (patentu), až úředníci do patentu zahrnuli jen tolik slov, kolik jim liberečtí skrblíci zaplatili. Jak překvapivé a poučné a ne nepodobné současné praxi protekcionismu našich současných zastupitelů.
Udělení znakového privilegia vždy znamenalo dobrý základ k rozvoji obce. Město získalo postupně své dominanty, které charakterizovaly Liberec po mnoho dalších let. Novostavbu Libereckého zámku, postavenou Kryštofem z Redernu 1582-1603, starou radnici z let 1599-1603, přestavbou nový vzhled kostela sv. Antonína v letech 1579-1589. Nakonec i založení soukenického cechu dokumentuje přeměnu podhorské vesnice na hospodářské centrum.
V tomto období se naše město stává centrem libereckého panství a překrývá se téměř se současným městským katastrem. Vždyť ještě nedávno bylo řízeno z blízkého hradu Hamrštejn blízko Machnína. Koncem 16. století je vše už jinak. V čele libereckých úředníků stojí správce – hejtman s osobním písařem. Ve městě sídlí na zámku i purkrabí obilní a důchodní písař. Bezprostřední správou Liberce se zabývá městská rada složená z purkmistra, deseti konšelů, dvou obecních starších (s poradním hlasem) a tří kostelníků. Ti vykonávali dozor nad majetkem kostela určeným k obživě kněze, v té době luterána protestantského vyznání, které v Liberci koncem 16. a začátkem 17. století převládalo.
Jak čas běžel, městská rada rostla ve významu a vykonávání spravedlnosti. Vedla například i tzv. Smolnou knihu, do níž se zapisovalo útrpné právo při zajišťování práva. Období relativního klidu, míru a rozvoje Liberce a jeho přilehlých obcí se radikálně změnilo po Bitvě na Bílé hoře, které se luterán a majitel libereckého panství Kryštof II. z Redernu sice nezúčastnil, byl však císařskou komisí zařazen na listinu rebelů. Záhy mu zvláštní posel doručil osobní list Karla z Lichtenštejna, kterým byl „žádán“, aby poskytl ubytování části císařského vojska vedeného Albrechtem z Valdštejna.
To bylo na mladého Rederna už příliš a znalý toho, jak může skončit, sbalil narychlo kufry a odporoučel se do hornolužického Zawidova. Sice jen pár kroků od Frýdlantu, ale s jiným právním pořádkem. O devět let později, v roce 1630, za saského kurfiřta Jana Jiřího, přišel konfiskací majetku stejně o vše, co v Zawidově měl.
A Valdštejn? Ten si koupil Liberec 16. července roku 1622, ale to už je jiná kapitola dějin města pod Ještědem.
Egon Wiener