Říká-li se o někom, že patří za mříže, pak máme na mysli, že dotyčný patří do lochu, potažmo do vězení. Nejkrásnější mříže v Liberci však mají ti, kteří pracují na radnici. Bez urážky. Vstupujete-li na libereckou radnici, tak mřížová vrata hlavního vchodu z roku 1892 jsou vskutku impozantní. Už jejich rozměr 3,6 x 2,87 m je fascinující. Kromě toho evokují – navazují na renesanční ornamenty a tvoří jednotný celek s celou nádhernou stavbou radniční budovy. Jen máloco můžeme s touto kovářskou prací srovnávat. Snad jen o rok starší mřížová vrata liberecké spořitelny snesou srovnání s radničními. Oboje byly přivezeny z Vídně a v Liberci jsou doma už skoro 120 let, tedy více než kdokoli z nás.

Ke specifickým vratům patří klika. Vzpomínám si, jak se mne hluboce dotklo, že kdosi dokázal uzmout kliku z těch třetích nádherných libereckých vrat přímo naproti radnici vedle papírnictví. Je to už pár let, tedy žádný fenomén současnosti. Kradlo se a krade se dál, což jenom potvrzuje, že lump patří za mříže, kde klika není až zas důležitá.

Liberec je krásných mříží plný a některé z nich jsou i pěkně staré. Nejvíce je těch světlíkových nade dveřmi (a že jich ve městě je!) a okenních. Na nich se kováři vydováděli. Ty světlíkové bývají o fous fajnovější. Ono vůbec kovářství bylo takové lepší řemeslo. Hodinář, zubař, kovář býval často v jedné osobě, chlap mající dobrou pověst i v pohádkách. Člověk se širokou hrudí, filozofující, vzor pro obraz jako třeba lešetínský kovář. Muž ohně a železa uměl koni ukout podkovu stejně jako bábě vytrhnout zub.

Liberec, Jablonec a celé širé okolí je výstavní síní kovářsky mistrovských mříží, plotů, nádherných zábradlí. Tepané železo v secesi – znáte někdo něco krásnějšího? A ve spojení se sklem!!! To všechno, všechno uměli zdejší lidé počínaje výrobky jednoduchými klasicistními až po ty současné avantgardní. Všechny jsou překrásné. Kovář je vlastně umělec, ale ne každý umělec může být kovářem.

Jako malý kluk jsem se v Machníně chodil dívat do kovárny, co všechno kovář umí. Dveře do ulice byly vždy otevřeny. Starý pan Lammel to se železem uměl! Koně mu stáli jako přikovaní stejně jako my, kluci s otevřenou pusou. In memoriam, kováři z Machnína nebo z Kokonína. Schází mi vaše dveře dokořán, žár vašeho ohně, síla paží, jiskry a rány kladivem. To schází nám všem.

Egon Wiener