Bývaly doby, kdy jsem neměl rád fyzickou práci. Ne, že bych ji znal osobně, ale myslíval jsem si, že jde o něco podřadného a stejně tak se díval na ty, kteří ji vykonávali.

Ó, jak jsem byl hloupý a namyšlený!

Pamatuji se, že jsme v rámci školního předmětu zvaného pracovní výchova, tuším, že dnešní děti nemají ani páru co to je, pleli na nedozírném poli cibuli. Bylo mi patnáct let a myslel si, že když jsem přečetl několik Shakespearových knih, Haškova Švejka a Hemingwayova Starce a moře, že je pro mě potupné lézt po kolenou. Nadával jsem na hnusnou práci, kterou by měli dělat (a teď pozor!) blbí zemědělci. Starý učitel byl mými hysterickými výkřiky zděšen, a proto mě vzal hned z pole k soudruhovi řediteli.  (Milé děti, vy asi dneska nevíte, co slovo soudruh znamenalo. Původně to byl něco jako kamarád, pak se ho chytili komunisti, a učinili z něj na dlouhá léta povinnost a nadávku.) Trojka z chování mě minula na konci základní školy jen o fous.

S takovým vysvědčením mě vzali jen do učení na zámečníka. Tam můj odpor k fyzické práci ještě vzrostl. Nesnášel jsem hodiny pilování, zápach škvařící se emulze, ani spolužáka Láďu Krále, pozdějšího libereckého mafiána, který mě několikrát v šatně zmlátil. Při první příležitosti jsem z učení prchnul.

Fyzické práci se mi dařilo vyhýbat desítky let, nicméně se můj vztah k ní postupně měnil. Zakolísal jsem například, když jsem si přečetl, že spisovatel Franz Kafka miloval ruční práci. Rád chodil truhlařit do dílny a rád také (znovu pozor) plel a pracoval na zahradě. Tvrdil, že není nic hezčího než čistá, hmatatelná, obecně prospěšná nebo řemeslná práce.

Zásadní změna u mne přišla v okamžiku, kdy jsem se rozhodl přebudovat chalupu na stálé bydlení. Některé práce jsem zvládl sám, ale většinu jsem musel objednat u řemeslníků, kterým jsem vařil segedínský guláš, nebo držkovou polívku, ale hlavně jsem je při práci pozoroval.

Čím víc jsem je poznával, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem se vlastně nic za svůj život pořádně nenaučil, neb psaní článků je věc zcela marná. Jak říkal Karel Čapek, není nic staršího, než včerejší noviny, což v dnešní době platí stokrát víc, než ve které genius žil.

Například Tomáš Ch. je tesař. Objednal jsem si u něj velkou dřevěnou terasu, která by spojovala první patro s protisvahem. Načrtnul mi ji přítel architekt tak, aby ke staré jizerskohorské boudě pasovala.  Pak nastoupil tesař Tomáš se svým spolupracovníkem a já nestačil zírat. Nejen, že jim šla práce od ruky, to bych předpokládal, ale bylo vidět, jak u práce přemýšlejí.  Nic podobného jsem nikdy nezažil a musím přiznat, že to byl pro mne podobný zážitek, jako když sleduji kvalitní film nebo divadelní představení. Uvědomil jsem si, že umění může mít hned několik podob.  Podobné pocity jsem zažíval, když u nás pracoval elektrikář (kdo se může v tolika drátech vyznat?!), nebo instalatér, který nám v celém domě zařídil ústřední topení.

Naposledy jsem fyzickou práci obdivoval poté, co jsem se rozhodl vyhodit drahé trekingové boty, v nichž se mi uvnitř na patách roztrhala látka, jejíž zbytky měly na svědomí krvavé puchýře. Moje šetrná žena řekla, abych tak nečinil, že je odnese k ševcovi, což mě překvapilo, neb jsem netušil, že to řemeslo v Liberci ještě někdo provozuje. Švec mé oblíbené boty opravil tak, že jsem se s nimi chvíli mazlil. Místo roztrhané látky tam velmi umně našil měkkou kůži tak, že vypadaly jako nové. Stálo to směšnou stovku.

Proč o tom píšu? Napadlo mě to v okamžiku, kdy host jednoho televizního baviče řekl mimoděk název jakési firmy a byl okamžitě umravněn, neb se to nesmí. Jedná se o nepovolenou reklamu, kterou omezuje zákon o její regulaci. Je to zvláštní. Dobré věci se chválit v médiích nesmí, ale politici si svým tlacháním dělat reklamu v televizních diskuzních pořadech, jímž na ČT1 vévodí OVM (někdo je vtipně přejmenoval na Otázky Vymývače Mozků), mohou?

Na druhou stranu: Kdo dneska uvěří reklamě na kecy, na lži, na vykrucování, na pomlouvání a na hloupost? Myslím, že nikdo. Když se totiž říká, že se dobré zboží chválí samo, musí to zákonitě platit i opačně.

Douška: Na rozdíl od TV si mohu reklamu dovolit. Tomáš Ch. by jistě nechtěl, abych jeho telefon zveřejnil, ale firma, která mi skvěle opravila boty, a před tím i původní horolezecký kletr, sídlí v liberecké Revoluční ulici 126/11.

Jan Šebelka