Dědu Josefa si příliš nepamatuji. Když mi byly tři roky, zachránil mě z betonové kádě na máchání prádla, v níž jsem se topil. Ve vzpomínkách ho vídávám, jak sedí u stolu v kuchyni na gauči, kde obyčejně spával, kouří fajfku a v neděli „veržínko“, které příšerně smrdělo. Vždy, když zaslechl vlak, se otočil. Z okna za jeho zády vidět zubačku supící do prvního stoupání poté, co vyjela z tanvaldského nádraží. Pak vytáhl z kapsy velké cibule, které dostal za třicet let služby na dráze, a řekl: „Půl jedenácka jede na čas.“ Popřípadě: „Devítka má dvě minuty Verspätung.“

Děda totiž před druhou světovou válkou pracoval jako posunovač na nádraží Tanvald – Šumburk, kde se mluvilo samozřejmě německy.  

Na dědu si vzpomenu každou chvíli. Za prvé máme z domečku, kde bydlel u své nejstarší dcery chalupu, za druhé často jezdím vlakem z nádraží, kde v letech 1902 až 1932 pracoval. Mimochodem, v roce 1932 mu bylo padesát a měl po odpracovaných letech nárok na důchod. Nepracoval ani o den víc, což těžce nesli jeho sousedé.

Před několika dny se Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) pochlubila tím, že zmodernizovala železniční tratě z Liberce na Tanvald a dva úseky na trase z Liberce na Jaroměř – mezi Starou Pakou a Malou Skálou a mezi Turnovem. V její zprávě se píše, že vlaky budou na těchto tratích jezdit rychleji, zvýšila se i bezpečnost a komfort pro cestující. Stálo to zusammen, abych použil dědova slovníku, jeden a půl miliardy korun. Tři čtvrtiny z toho přišly z Evropské unie.

Je zřejmě náhoda, že právě na těchto tratích jezdím v poslední době nejčastěji a tak mohu posoudit, jak se modernizace povedla. Nejen proto, celý život jsem někam dojížděl. Do Varnsdorfu na průmyslovku, do Prahy a Ústí do školy, do Liberce do práce, a nyní na chalupu.

Navíc jsem pamětník, neb si pamatuji, že když jsme jezdili v zimě se spolužáky „hurvínkem“ do Varnsdorfu přes Polsko a Německo, tak v něm byly uprostřed kamínka, do nichž průvodčí, který si odštípal, přikládal. (Co by za to dnešní šotouši dali se svést takovým vlakem!)

Zmiňuji to proto, že mohu srovnávat, přičemž jde o srovnávání nesrovnatelného. Vezměme si jen přesnost, s jakou dnes vlaky jezdí. Za minulého režimu bývalo zpoždění denním chlebem, neb jak se říkalo, největším nepřítelem komunistů bylo jaro, léto, podzim a zima. Zázrak byl, když vlak odjel včas. V tu dobu neplatila dědova věta, že je lepší přijít na nádraží půl hodiny napřed, než minutu po odjezdu. Bylo to jedno. Dnes jeho věta platí znovu a dvouminutový Verspätung je spíš mimořádná událost, než pravidlo.

Ve zprávě SŽDC také stojí, že se cestuje pohodlněji, komfortněji. Nevím jak kdo. Už jsem vyzkoušel všechny vlaky, které na zmíněných tratích jezdí, a musím říci, že ani jeden z nich pohodlný není. Mají zvláštně tvarované, nepohodlné sedačky, ale co vůbec nechápu, je výška, spíš nížka, područek. Odhaduji, že by si o ně mohly dobře opřít předloktí devítileté děti, nebo trpaslíci. 

Jinak jsou nové vlaky, především Stadler (Regio-Shuttle RS 1) fakt moderní. Například WC se s těmi minulými nedají srovnat. Zmáčknete knoflík, dveře se otevřou a sami zavřou. Čistota na jedničku, nicméně všechny ta krása má na trati Tanvald – Liberec jednu skvrnu. Především pro nás chlapy, kteří jsme ještě nepodlehli módnímu trendu si při močení sedat. Když si dá člověk v tanvaldské nádražce tři piva a musí si během jízdy ulevit, má problém. Ne, že by WC nefungovalo, ale opravená trať je křivolaká a vlak s sebou tak cuká a hází, že je velmi obtížné se do naleštěné chromované mísy trefit. Zbytková tekutina z vypitých piv je pak všude jinde, než kde má být.  Jak se říká: mimo mísu.

Správa železniční dopravní cesty se také vytahuje, že vlaky jezdí rychleji, ale žádná sláva to není. Posuďte: Sedmadvacet kilometrů z Liberce do Tanvaldu ujede vlak za padesát minut. Trojčlenkou dojdeme k výsledku, že průměrná rychlost na této trati činí 32,4 km/h.

Protože SŽDC neuvedla, o kolik jezdí vlaky rychleji, ani jak to bylo před modernizací, musíme si pomoci sami. Když můj děda posunoval vagóny na tanvaldském nádraží, mimochodem dostal za to nejen stříbrné hodinky, ale i Urkunde (diplom) za 30 let poctivé práce na dráze, trvalo vlaku dojet z Liberce do Tanvaldu 55 minut.  

Vlak dneska jezdí opravdu rychleji. Radujme se!

 Jan Šebelka