Hodně měst se chlubí tím, že vyhnalo ze svých ulic otravné pouliční prodejce, kteří naháněli zákazníky v celých skupinách, ne nepodobni tmavému hejnu havranů. Vyhlášky většinou prodejce z měst vyhnaly. Když říkám většinou, myslím tím, že nás nezbavili těch, kteří nosí uniformy České pošty a nabízejí zboží, které nechceme.
Ale popořadě. Minulý týden stávkovali v Praze pracovníci České pošty. Do ulic jich vyšlo třicet, což je vzhledem k víc než třiceti tisícům zaměstnanců méně než pověstná kapka v moři. Co chtěli? Spíš nechtěli. Nutit lidem losy, nabízet uzavření životních pojistek, vnucovat zákazníkům Lišky, Rajfky a služby dalších bankovních domů.
Jednoduše řečeno, těm pár odvážlivcům, kteří se nebáli o svá zaměstnání, se nelíbí, že když nesplní plán „odchycení klientů“ pro jiné firmy, že jim za to bude výrazně krácen plat. Stejně jako mlčící většinu to dennodenně stresuje. Proto pojišťují sami sebe, rodinu, příbuzné a známé. Také si kupují losy, aby splnili plán jejich prodeje.
Kdo má nějakého kamaráda, nebo příbuzného na poště ví, že tohle všechno je pravda pravdoucí. A co na to ministr vnitra Milan Chovanec? „Prověřoval jsem informaci z médií, že zaměstnanci ČP si musí přeprodávat doplňkové zboží mezi sebou, aby neztratili práci. Nicméně podle zjištění šetření to nebyla běžná praxe. Jednalo se snad o několik desítek případů. Tlačím na vedení České pošty, aby tyto excesy zmizely.“ Stejnou lež jako věž vyslovil v pořadu Václava Moravce v neděli generální ředitel České pošty Martin Elkán.
Ne, nechci dělat ochránce třiceti tisícům pošťáků, kteří vědí to, před čím ministr a generální ředitel zavírají oči. Když se neumí vzepřít, když se o sebe neumí postarat, musí si to nechat líbit. Chtěl jsem se zamyslet nad druhou stránkou věci. Jak se tlak na obyčejné pošťáky, a je jedno, jestli sedí za přepážkami nebo roznášejí poštu, přesunuje na nás, zákazníky České pošty.
Neblaze. Například já jsem z toho na nervy. Když už na poštu musím jít, pak poslat doporučený dopis, nebo vyzvednout nějakou zásilku, cosi zaplatit. Mířím tam s jasným cílem.
Nepřišel jsem na poštu, abych si založil nový účet u Poštovní spořitelny (peníze z ní dostanete jen ve všední den), protože ho mám jinde. Nechci se nechat pojistit na životě, nechci si koupit los, ani jinou pitomost, kterou mě otravují. Toužím jen co nejrychleji vypadnout. Jak zpívá Visací zámek: bič a rychle pryč.
Tím jsem se prokousal k důležité otázce. Nechová se Česká pošta tak trochu jako proslulí Šmejdi? Nechová se jako podobní obchodníci, jejichž činnost většina měst buď úplně zakázala, anebo omezila na minimum?
Připomeňme si zprávu, která se objevila v libereckých médiích na podzim roku 2009. Její titulek zněl nějak takto: Liberec schválil unikátní vyhlášku. Psalo se v ní: „Dotěrní pouliční prodejci a zástupci mobilních operátorů už nebudou lovit zákazníky v ulicích Liberce. Od příštího roku tam začne platit v Česku ojedinělá vyhláška, která zakazuje pouliční prodej a nabízení různých služeb v ulicích města.“
Liberec má tuto „unikátní“ vyhlášku od roku 2010. S nějakou obměnou platí už sedmým rokem. Za tu dobu jsem ještě neslyšel, že by městská policie zasahovala proti doručovatelce, která nabízí na pochůzce důchodkyním stavební spoření na byt od Lišky, nebo pytle na odpadky, či knihu o Věře Čáslavské.
Je to stejné obtěžování a nabízení služeb, jako když mě mobilní operátor otravuje na ulici. Rozdíl v tom není, snad jen že šmejdi z ulic jsou pronásledováni, ale pošťákům se nic nestane.
Možná, že to srovnání tak docela nesedí. Šmejdi, kteří nabízeli v ulicích služby mobilních operátů nebo rychlé půjčky na peníze, pracovali na sebe. Ulovili kunčofta, vydělali. A naopak. Pro pošťáky je to práce navíc. Cítí, že nabízení všehomožného (do kterého je ženou nadřízení), je stále důležitější, než jejich vlastní práce. Navíc nad nimi visí Damoklův meč krácení mzdy.
Otázka proto zní, kde ty šmejdy na poště vlastně hledat.
Jan Šebelka
