Nikdy bych nevěřil, že babiččina hospoda, tam u nás v Sudetech v Čechách, kde každý mluvil dvěma jazyky, je tak ohromná. Válka skončila a babička směla zůstat. Pár roků na to babička hospodu zavřela a já směl všude, do všech místností. Sklepy měly patra. Některá končila studánkou, jiná zatopenou chodbou vedoucí do neznáma. Ve sklepě sudy, lahve, bedny, krysy, potkani, myši. Dráty, trubky, koše, palety, starý nábytek.

Taneční sál se stovkou židlí, velikánským radiem, klavírem a stařičkým orchestrionem. Komůrky, komory, chodby, dámské a pánské záchodky, garáže, dílny, prapodivná zákoutí.

A půda. Vlastně tři půdy. Každá přístavba dvě stě padesát let staré budovy, měla svou půdu. Po propojení se půdy spojily v jednu velkou. Velikou ano, ale rozdělenou překážkami, schody do dalšího patra. Půda byla samá truhla, skříň a komoda. Prastaré cestovní kufry, krabice, pouzdra na klobouky. Starý nábytek, vyměněná okna, obrazy, pytle s všelijakým harampádím…
 
Hledal jsem staré obrázkové knihy, mapy, cestopisy, verneovky. Byly tam, ale psané švabachem a německy. Ale i tak bylo co prohlížet. Svázané časopisy, encyklopedie, soubory pohlednic a staré dopisy. Staré gramofonové desky, plakáty. Alba starých fotografií, noty, mapy a účty. Návody, jak co rozchodit, šanony s účtenkami, korespondence s dodavateli piva, minerálních vod….
 
V jedné z krabic od margarínu byly útlé svazečky obálek a korespondence lístků převázaných motouzem… Ty mě zaujaly nejvíc. A navíc měly razítko „feld post“, což znamenalo, že přišly z fronty, z 1.světové války. Asi od mého dědečka. Vždyť ten si vzal babičku v průběhu této války. Tatínek se narodil v roce 1918 a válka zrovna končila…
 
Bylo mi dvanáct let, a ač se to nedělá, každou tu obálku jsem otevřel a díval se. Nečetl. Psaný švabach je ke čtení snad ještě horší než tištěný. Přesto jsem si z malůvek srdíček, rtů a kytiček domyslel, co chtěl pisatel mé babičce sdělit. Dopisy byly staré padesát let a více, přesto jsem je vracel do krabice zpět převázané, jak je tam babička před mnoha desítkami let uložila.
 
Jedna věc mi po prohlédnutí té zamilované korespondence přece jen nedala spát. Každá z těch korespondencí byla podepsána jen velkým písmenem P. Nedalo mi to a zeptal jsem tehdy ještě žijící babičky, jestli dědeček Arthur, její manžel je totožný s tím, co jí psal ty dopisy schované na půdě v krabici od margarínu. Nejdřív jsem dostal pohlavek, že jsem se vrtal, tam kde jsem neměl co dělat, a pak babičce zjihnul hlas a vyprávěla mi.

Měla vážnou známost, měla před svatbou. Se světovou válkou nikdo nepočítal. Peter, tak se jmenoval snoubenec narukoval a po roce padl v Karpatech při ofenzivě Rusů. Babička, vyučená krejčová poznala následující léto dědečka, slovo dalo slovo a vzala si ho. Jeho dopisy tam nahoře na půdě nebyly. Nebyl na psaní. O to víc mi toho později pověděl. A to, že babička má schované na půdě dopisy jeho kamaráda, co padl věděl. Četl je a babičce o nich nic neřekl. Prý se to nedělá.