„Via Sacra“ prochází Horní Lužicí, Dolním Slezskem a severními Čechami a využívá potenciál starých obchodních a poutních stezek. Odbor cestovního ruchu libereckého magistrátu usiluje v rámci tohoto projektu o zařazení kostela Nalezení Sv. Kříže, křížové cesty Josefa Führicha a sloupu Matyáše Brauna. V roce 1866 stával na Sokolovském náměstí a poté byl kvůli vzrůstající dopravě přesunut. Mezi členy kulturní komise panovala shoda ve zpřístupnění nádherných sakrálních památek města touto cestou přes německý projekt.
Bylo chybou při jednání na české straně, že nedošlo k propojení tohoti zajímavého projektu. Podle mínění některých členů komise KÚLK dlouhodobě ignoruje saakrální památky v kraji. Snad bude v současnosti možná spolupráce s Krajským úřadem Libereckého kraje, jelikož se jedná o památky celého regionu. Podle mínění Davida Pastvy a Ladislava Duška Německo se s KÚLK údajně v minulosti nedomluvilo v sepsání přeshraničního projektu. Kraj se v té době do jednání s Němci pouštět nechtěl.
V poslední době je zjevné, že turisti jsou nabaženi návštěv po hradech a zámcích, proto se nabídka regionů začíná zaměřovat i jinými směry. Jsou pokusy přilákat turisty do továren a různých zajímavých provozů, což je již dnes trvalá nabídka severočeských skláren nebo jablonecké hospodářské komory, ale projevuje se i snaha nabízet atraktivní průmyslové objekty.
Autoři poutní cesty Euroregionem Nisa VIA SACRA vsadili na sakrální památky. Vznikla v roce 1999, kdy bylo v žitavském kostele instalováno postní plátno z roku 1472. Inicitátory byli žitavský ředitel muzea Volker Dudeck aa ředitel marketingové firmy z Budyšína Holm Grosse. Pro její vznik zdůraznili, že zájem o kostely je obzvláště v Německu trvale stoupající. Vedle již historické Jacobsweg vznikla tak nová poutní cesta Trojzemím. Domnívají se , že památky v Euroregionu Nisa mohou být dobrým tipem pro turisty z celé Evropy. Společné dějiny Čechů, Němců a Poláků jsou zajímavé právě v poznávání sakrálních památek.
Na podobě poutní cesty se podíleli vedle jmenovaných dvou hlavních protagonistů i autoři z Polska a Čech, současný ředitel Žitavských muzeí Marius Winzeler, zástupce Jednoty bratrské Michael Salewski z Herrnhutu a Sylke Kaufmann, ředitelka Městských sbírek z Kamenze. Polskou stranu zastupoval německý konzul a kulturní atašé ve Wroclawi Reiner Sachs. Za Čechy byl zastoupen historik Rudolf Anděl z liberecké univerzity.
Skutečnou cestu VIA SACRA představoil v roce 2005 tehdejší ředitel Žitavských muzeí Volker Dudeck otevřením výstavy v knihovně.. V roce 2013 také v knihovně hovořil o poutní cestě Holm Grosse. Trasu poutních míst a kostelů mapovala liberecká fotografka Hana Palečková, která prezentovala obrázky v kostele Svatého Plátna v italském Turínu.
Poutní cesta zve turistu, aby objevil jeden z posledních novodobých poutních okruhů sakrálními památkami Trojzemí. Autoři představili šestnáct zastavení od Žitavského kostela svatého Kříže přes polské kostely až do severočeského Jablonného v Podještědí a Mnichova Hradiště. Vedle vynikající památky postního plátna byl úmysl ukázat, že nádhera sakrálních památek může pocházet i z různých náboženství. Představují tak jeden z největších evangelických chrámů v Cunnewalde nebo zajímavý hřbitov v Herrnhutu, obce založené českými bratry. Z Polska pak dominují kostely katolické.
Poutní cesta neprovází návštěvníka jen prostory jednotlivých kostelů, ale je i současně průvodcem, naplněným společnými dějinami čtyř národů. Čechů, Lužických Srbů, Němců a Poláků. Zastavuje se v klášteře Marienstern, jehož zakladatel biskup Bernhard III. byl poradcem Václava I., českého krále. V jeho zdech je uchováván zlatý poklad, dnes otevřený veřejnosti a zahrnuje řadu nádherných sakrálních předmětů více jak sedmsetpadesátileté historii kláštera. V Ostritz založila klášter česká královna Kunhuta, manželka Václava I. a finančně na něj přispěla i matka svaté Zdislavy Sybilla, která byla společnicí královny. Pod zakládací listinou je podepsán i český kníže Častolov ze Žitavy.
Obec Herrnhut založili čeští bratři v roce 1722 za podpory hraběte Ludvíka von Zinzerdorfa, emigranta z Rakouskouherské říše. I když by byla možnost ukázat i další zajímavá místa Trojzemí, jako jsou například Letařovice nebo klášter v České Lípě, autoři představili z českých sakrálních památek především hejnický chrám, Zdislavinu komendu v Českém Dubu, basiliku sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí a kapli svaté Anny s hrobkou Valdštejna v Mnichově Hradišti. Z polských památek je to perla baroka klášterní komplex v Krzeszówě, v Jaworu evangelický kostel ze dřeva, slámy a hlíny. Dalším skvostem polské cesty je dílo norského stavitele pod Sněžkou kostel Wang v Karpaczi. Severský ráz a původ má i kostel v Jelení Hoře.
Hlavní část putování je věnována především německým památkám, vedle již zmiňovaných kostel v Cunnewalde a sv. Kříže v Žitavě, autoři uvádějí ještě šest dalších. Oybín je známý nejen klášterem, který nechal postavit Karel IV., ale i hradem, postaveným Přemyslem Otakarem II. Zde byl v průběhu husitských válek ukryt svatovítský poklad. Dalšími německými objekty jsou komplex svatého hrobu v Görlitz a nádherný gotický chrám svatého Petra se slunečními varhanami.
Advent a vánoční doba je příležitostí, kdy se nabízí návštěva vzácných památek v nejbližším okolí Liberecka. Navíc zde bývají výstavy betlémů a od konce listopadu pak vánoční trhy. Památky na poutní cestě vybízejí nejen k obdivu nad uměním našich předků, jejich společnými dějinami, ale také k zamyšlení nad našim vlastním životem, jeho smyslem a současným stylem žití. Prosadit liberecký komplex do projektu určitě pro jeho historickou hodnotu najde určitě podporu v zastupitelstvu a pokud se podaří kostel uvést jako sedmnácté zastavení, bude významnou součástí nabídky města. Zájem turistů o kostel je mnohočetněkrát zmiňován v informačních centrech.
Milan Turek
