Pan Mikuláš Dachs starší si zastrčil nůž do pouzdra. Však se hodí. Z Hamrštejna to je podél Nisy do Liberce dobrých pět hodin chůze. Koňmo snad ještě déle. Cesta je špatná, voda z řeky zaplavila cestu i cestičky. On má namířeno dál, do Prahy na volbu českého krále.

Pečetidlo, jehož pomocí přivěsí své jméno k ostatním a zvolí českým králem Jiříka, pána na Poděbradech, má dobře uschováno v koženém váčku pevně připevněném sponou k opasku, kde sdílí místo hned vedle těžkého meče. Pan Mikuláš opouští nerad hrádek Hamrštejn, správní středobod pánů z Frýdlantu, jichž je leník. Leník, který stál při svém pánu v dobách nejtěžších. V husitských válkách, kdy nepřítel dobře prověřil jeho hrad. Co střel tam bylo vypáleno, co šípů našlo svá těla, co krve proteklo řekou Nisou pod hradem, co křiku bylo slyšeno od těch, co byli mučeni a páleni dole v Machníně ve stodolách a topeni v Nise. Raději nevzpomínat.

Pacholci vedli koně za uzdy a bylo slyšet, jak kov naráží na kov,  cinknutí podkovy o kámen,  prasknutí větve, která neodolala váze koně a jezdce. Střídavě na koni, střídavě pěšmo dorazili do městečka, dá-li se tak říci chumlu dřevěných budov kolem náměstíčka s kašnou. Vše kolem je o lese a vodě, která se sem z blízkých hor valí nekontrolovaně a pokud místní něco chtějí od půdy do které zasili, pak musí výš, výš od vody. Celé to dolní houfování je k ničemu. Rok co rok voda z tajícího sněhu nutí hospodáře stěhovat městečko výš a výš.

Pan Mikuláš pojedl, popil vína, čeleď místního piva a vyrazili na cestu. Cestou, spíš necestou k Turnovu, po cestách, kam se nechtělo ani lapkům, sběhlé holotě lapající obchodníky i panstvo na cestách do půlnočního kraje, tam za Frýdlant, kde zemi nesvírá horstvo, ani prudkost toku řek. Pán na Hamrštejně spěchá, jeho pečeť ještě není připojena k desítkám dalších. I on připojí své ano a na šňůrce bude viset i pečeť Dachsů volících Jiříka za českého krále.

Zná povinnosti správce. Musí být neúplatný, nesmí ustupovat a na svém slovu musí stát. Takový byl Jiřík, budoucí král, tím byl a je i on, správce Dachs, z malého hradu na pomezí českého království. I zde hájí zájmy svého pána a neselže. Dává tak příklad dalším, kteří přijdou, a budou hájit zájmy koruny a pána. Stalo se. Dodnes je pečeť pana Dachse připojena k pergamenu stvrzující volbu Jiříka králem českým. spolu s jinými.

Jsem hrdý na to, že jeden z nás od Machnína, z vesnice u Liberce, byl přitom a volil správně.

                                                                                                                                                                                                      Z kraje za Ještědem, směr cesty k „půlnoci“, Egon Wiener