Tato otázka se po nedávném rozhodnutí libereckých radních změnit rozhodnutí výběrové komise o vítězi zakázky IPRM – „Volnočasové plochy“ stala hitem posledních dní. Otázka je evidentně špatně položená, resp. přesněji řečeno, neměla by mít žádné opodstatnění. Ctít literu zákona a opomíjet přitom ducha tohoto zákona je vlastně nemožné, neboť litera je více či méně zdařilým vyjádřením onoho ducha.

Nebál bych se dokonce říci, že ctít a preferovat literu zákona a nezohlednit  přitom „ducha zákona“, tedy smysl, proč byl vůbec napsán, co je jeho účelem a posláním, je pouhým slabomyslným technokratismem, případně licoměrnou záminkou k účelové interpretaci.

Vzhledem k tomu, že drtivá většina obyvatel této planety ještě nedozrála do stadia schopnosti mimoverbální komunikace, děje se tak pomocí ať již vyřčených nebo napsaných slov. Jejich funkcí je tedy z pohledu autora sdělit myšlenku a z pohledu jeho protějšku ji pojmout. Tento dvojitý proces transformace je, jak známo, zdrojem častých problémů. Myšlenka je ten nejjemnější druh energie, mnozí filozofové ji nazývají energií elementární, z níž sestává celý vesmír. Nebudu se zde do podobných filozofických úvah a jejich dopadu na náš život raději ani pouštět a spokojím se s tvrzením, že přenos myšlenky z jedné hlavy do druhé skrývá mnohá úskalí.

Každý se jistě již mnohokrát dostal do situace, kdy – ač se v hovoru snažil sebevíc – zjišťoval z reakce svého protějšku či ze svého vlastního pocitu, že to jaksi není úplně ono. Formuloval pak opakovaně a nezřídka musel rezignovat se slovy: „Já to asi neumím už lépe vyjádřit“. Vyjádření sice mohlo být naprosto precizní a problém mohl spočívat ve schopnosti jeho protějšku na základě těchto slov „vytvářet“ adekvátní myšlenky smysluplné ve vzájemném kontextu, ale to není pro podstatu našeho tématu důležité.

Osobně se s tím setkávám znovu a znovu při překladech textů, především pak literatury. Jedná se o stálý „boj“, možná spíše hledání kompromisu mezi co nejpřesnějším, nejlépe naprosto doslovným (nazývám ho otrockým) překladem některé pasáže a alternativní verzí, ve které sice nepoužiji ty nejpřesnější výrazové ekvivalenty, ale smysl toho, co chtěl autor vyjádřit, je tím paradoxně přesto vystižen lépe.

Ono se zákony je obecně vůbec potíž. Kdysi stačilo biblické desatero, kde například na téma přivlastňování si věcí, které mně nepatří, stojí jen „nepokradeš“, a tento pokyn nepotřeboval žádného dalšího vysvětlení. Dnes jsme doslova zahlceni takovou spoustou zákonů a jejich doplňků, novelizací a novelizací novelizací, že se v tom nezřídka nemají šanci orientovat ani skutečně dobří právníci.

Je jasné, že v dnešní době se stal život a chod společnosti natolik složitým, že nelze s pouhým desaterem vystačit. Druhým extrémem je ale bohužel iluzorní snaha zákonodárců pojmenovat vše tak exaktně, aby se eliminovala možnost dezinterpretace. Obávám se však, že je to slepá ulička, a v konečném efektu se mi to jeví i jako poněkud kontraproduktivní, neboť taktika mnohých „chytráků“ je postavena právě na přesném znění zákona (liteře) s odůvodněním, že co zákon nezakazuje, to je povoleno, případně naopak (jako nedávno na zastupitelstvu, kde zaznělo, že co zákon výslovně nepovoluje, je tím pádem i nepřípustné).

Je z toho nějaká cesta ven? Obávám se, že dokud budou existovat lidé, kteří k pokynu „nepokradeš“ potřebují bližší specifikaci nebo vysvětlení, pak nikoliv… Ostatně jasným důkazem, že ani ta nejpřesnější litera nechrání před různými výklady, jsou mnohdy diametrálně odlišná rozhodnutí odvolacích soudů, a to ať již ve prospěch či ke škodě obžalovaných.
Nezbude nám tedy zatím nic jiného, než akceptovat právo každého na vlastní interpretaci ducha zákona na základě nedokonalé litery a doufat, že ta případná nejvyšší soudní instance uvidí za touto literou stejného ducha jako my sami.