V oblasti přírodních a společenských věd panuje dosud převládající praxe, kdy klasifikace jevů vychází z úrovně rozvoje lidské civilizace a úrovně vědeckého poznání. Z hlediska historie vědy však víme, jak mylné byly často názory vědců na řadu přírodních i společenských jevů a ke kolika korekcím jejich původně nedotknutelných závěrů docházelo a dochází.
Např. to, že Země se otáčí kolem své osy a současně se pohybuje prostorem v pravidelných cyklech nebylo dlouho akceptováno a spory hýbaly veřejným míněním stovky let, než se názor ustálil a byl společností přijat jako norma. Je tak např. normální, že ráno vychází slunce, či že lidský život je konečný. Hledáme li tyto tzv. obecné pravdy dál, zjistíme, jak málo jich umíme jednoznačně určit. Naše společnost si vytváří zákony, kde je sice často taxativně vymezeno, jak se máme chovat – ale známe příklady, kdy tzv. výklad zákona se liší a spor o jeho výklad mezi několika právníky musí rozhodnout nezávislý soud. Vidíme, že zákony jsou potřebné – ale jako norma námneposlouží.
Napříč světem se lidé shodnou jen na opravdu málo věcech, které považují za normální. Paradoxně jednodušší to mají tzv.absolutistické či totalitní režimy, kde normu stanovuje v mnoha ohledech společenského chování panovník a moc /vládnoucí strana/. Je tak normální srdceryvně hystericky štkát ve velkých skupinách a s demonstrativní okázalostí nad ztrátou vůdce. Nesouvisí to se zeměpisnou délkou ani šířkou a i u nás jsme v eře komunizmu byli svědky dnes již směšných hromadných výstupů a projevů ve prospěch totalitní moci.
V demokratických režimech s převahou liberálních trendů dochází k opačným paradoxům, které byť jsou na první pohled pochopitelné, předností systemu rozhodně nejsou. Základním konfliktem je pro tyto režimy sázka na domněnku, že člověk je ve své podstatě „dobrý“ a můžeme ho nechat svobodně konat všude tam, kde se pohybuje ve společností vymezených zákonech. Jako kdyby nestačila historická zkušenost s mylným způsobem komunistického vedení státu, které rovněž předpokládalo, že člověk je od přírody dobrý a vezme si ze společného jenom tolik, kolik k životu potřebuje / a peníze nebudou potřeba…./
Z pohledu normy, normálnosti v chování se zde doufám nedopouštím příliš kacířského názoru, který ale zastávám – a tím je fakt, že člověk ve svém konání pro společnost od přírody dobrý není. Minimálně pokud přistoupíme na tuto dodnes v mnoha náboženstvích světa nezodpovězenou premisu, usnadní nám to pochopení současného morálního stavu naší společnosti a vysvětlení některých jejich jevů, které někteří považují za normální a jiní ne.
Zde je potřeba říct, že v oblastech etiky, morálky a společenských jevů je odkazování se na nějaké normy velmi ošidné. Jsme si to ochotni přiznat mezi příslušníky různých náboženství /co je normální pro křesťana, nemusí být normální pro muslima / ale máme problém si to přiznat i rámci našeho malého státu / co je normální pro mého souseda, nemusí být normální pro mne /.
Zastánci liberálního vzorce chování rodiny a společnosti zde asi udělají tečku, stav je popsán,není třeba – jejich slovy – se v tom dál pitvat. Zastánci konzervativního pojetí chování mají více potřebu na toto téma hovořit, jenom s odkazem na vzory a vzorce chování minulosti si však nevystačí a v diskuzi nemají posleze argumenty, jsou li skutečnými demokraty. Chceme li tedy v naší úvaze pokračovat, dostaneme se k závěru, kdy normu nemůže stanovit zákon, alespoň tedy ne v oblasti chování jednotlivců ve společnosti. Jsou sice některá jasnáustanovení – jako že na červenou nebo v protisměru se nejezdí. Dopravní pravidla jsou totiž pěkným příkladem, kde hraje roli tzv. většinový názor společnosti – roli, která podporuje vymáhání porušení zákona.
Jiná je již situace např. v jinak logicky znějícím nařízení, vymahatelným zákonem, a to že „krást se nemá“. Ačkoli i zde je většinový názor ve společnosti stále na straně tohoto tvrzení, vzhledem k tomu, že /čtenář promine/ krade kdekdo a to i ve sférách nejvyšší výkonné moci, je tvorba a vymáhání zákonů, týkajících se „kradení“ o poznání složitější, než dopravní předpisy. Hry právníků, pro něž jde především o byznys, dokáží relativizovat původně jasné případy a do společnosti vnáší neklid a rozmrzelost.
Jdeme li dál po škále všeho toho, co je kriminální čin, co se nedělá, nemá dělat, nemělo by se dělat, mohlo by se dělat, ale jen zcela vyjímečně atd. – dostáváme se znovu k výkladu a relativizaci pojmu norma, kdy v konečných fázích, to co je nezákonné, ať již jako přestupek nebo trestný čin – může být většinou společnosti považováno za normální.
Pojem většinového názoru je v mé úvaze zásadní a rád bych zde uvedl některé skutečnosti na podporu mého tvrzení. Přes všechny platné zákony a více či méně účinné prostředky k jejich vymáhání je třeba přijmout fakt, že normu ve společnosti určuje většina.
To má jasný vliv na menšinové skupiny v nejrůznějších oblastech, nehledě na zákony, které tu více, tu méně korigují nepoměry ve společnosti ale nemohou popřít a potlačit většinové trendy a vzorce chování, které jsou v liberálních společnostech dány charakterovými vlastnostmi jednotlivců.
Vyberme si některé typické vzorce na podporu tohoto názoru. A začněme tím často nejvíce zmiňovaným – právem dosud nenarozeného jedince na život. Většinový názor, legislativou dokonce upravený, je v tomto případě legální potrat do určitého věku nenarozeného fétu. Z mnoha důvodů je tento postup před Bohem ospravedlnitelný. Neumíme ale říci, že je správný. K podpoře legislativní úpravy tohoto kroku potratu přispívá většinový názor společnosti a poměrně ateistické zaměření naší populace. A tak – potrat je normální.
Jiné takové téma jsou drogy. Jistě opět budeme mít problém v tom vyslovit, že jejich užívání je správné. Masovost jejich rozšíření napříč světem a zkušenosti z jiných zemí má ale vliv na legislativní proces jejich regulace, který je z mého pohledu příliš liberální. Tzn. veřejné diskuze na toto téma neřeší, zda drogy ano či ne, ale protože ano, tak jak. Ve středověku bylo mnoho názorů, oficiálně přijímaných, s odstupem staletí zcela zavržení hodných.
Myslím, že drogy a jejich masové rozšíření za legislativní podpory a většinového názoru v populaci budou jedním z možných faktorů předčasného zániku naší euroatlantické civilizace, která je tak jako tak za svým zenitem a ve výrazně klesající fázi.
Vrátíme-li se ale k teorii norem, ve většině tříd základních a středních škol dojdeme mezi žáky k názoru, že zkusit občas drogu, či ji nějaký čas užívat, je normální. Nenormální je z tohoto pohledu ten, kdo to dosud nedělá. A tak co není správné, je normální a co je správné začíná být nenormální. Jakkoli paradoxně tato slova vypadají, souvisejí s podle mě velmi závažnou skutečností a tou je relativizace hodnot. Toto převrácení hodnot a ztráta vzorů /pozitivních příkladů na straně autorit ve společnosti/ může vést k sebedestrukci organizace, v našem případě společnosti.
Podobně jako tematika drog stojí za zmínku i násilí ve filmech a počítačových hrách, kdy je opět normální, tedy většinově akceptované tyto rafinovaně vykonstruované bezduché hrubosti sledovat. Je řada příkladů, kdy se hrubost přenáší z filmových pláten a obrazovek do reálného života. Pro psychology je však nyní ´in´ vézt se na vlně moderního liberálního trendu a tu a tam vyslovovat „moudré“ soudy, že toto násilí nemá na dětskou a adolesecntní psychiku vliv. Témata takových filmů jsou zcela bezduchá a směšná – vlastně by měla být skvělým návodem pro dokonalou parodii a grotesku. Bohužel smíchu a satiry je v našem veřejném prostoru žalostně málo. Při tom témata k zesměšnění řady současných dějů ve společnosti se nabízejí jako na dlani.
Jsme ale jako uhranuti naší „moderní“ dobou a na smích a satiru se nedostává. Při tom by to byl blahodárný ventil pro atmosferu v celé společnosti. Ale – normální je dnes zřejmě nedělat si legraci z bezduchých krváků ani z dalších ubohostí, kterými nás media zahrnují. Pokud je to normální, není to tedy vůbec správné. Satira a groteska byly vždy součástí života společnosti, a pokud tedy dnes nejsou, není něco v normě.
Naše společnost se po roce 1989 „naučila“ tolerovat menšiny. I v té nejzapadlejší vísce si již dneska štamgast neodsedne od Franty, protože se mu líbí Karel. Je to z pohledu vyzrálosti civilizace a společnosti nesmírně pozitivní fakt, přispívající k toleranci – nebo spíše hře na toleranci, protože skutečně zažitou ji jistě nemáme. Je tu ale jiný výrazný posun. Společností tolerované menšině gayů a leseb, kteří jsou z pohledu teorie normy nenormální, chybí obyčejná lidská pokora. Frantovi nestačí chodit s Karlem, chce svoji jinakost prezentovat před zraky všech a za mohutného povyku pochodem napříč městem. Proč to dělají mi není jasné, dobré pohnutky v tom ale nejsou. Mnohá ostatní jinakost se nám – byť je menšinová a současně tolerovaná – snaží s humbukem vstoupit obrazně až do soukromí našich obýváků.
Můžeme sice pořádat pochody geniálních dětských matematiků /taky menšina/, nebo neobezních dětí / bohužel taky menšina / nebo jenom zrzavých lidí. Ale proč? Ten pochod gayů a leseb není o tom, že si na ně většinová společnost dosud nezvykla. Je o tom, že se svou starostí nejsou smířeni oni sami. Byla by samozřejmě celá řada jiných příkladů, kdy většinový názor není správný. Není nutné je zde všechny nalézat.
Rozdíl mezi kolektivním „mravem“ a individuální morálkou jedince vyjádřil jasně Hegel jež došel k závěrům charakteristiky morálky jako individuálního přesvědčení o tom, co člověk dělat nemá, i kdyby to ostatní dělali. Právo se potom vypořádává s termínem „ v souladu s dobrými mravy“. V souladu s dobrými mravy ale jak víme není řada věcí ve společnostech, nejenom té naší. V případě zmíněných interrupcí jde právo dokonce v protikladu s existující morálkou, jejich vztah je tady protikladný.
Je zajímavé, že jsme ochotni dodržovat např. dopravní předpisy, alespoň v jejich základním rámci / vyjímky se samozřejmě najdou / a doprava v centru velkého města tak může fungovat. Jezdíme vpravo, rozjíždíme se na zelenou, neparkujeme uprostřed dálnice apod. Neděláme to jen proto, že je to správné a normální /myslí si to většina/ – ale též pro to, abychom nezapříčinili chaos v systemu a nestáli půl dne v zácpě. Jsme ochotni respektovat určitá nařízení abychom z toho měli sami prospěch. V chování ve společnosti ale takto neuvažujeme, přijde nám normální dělat nesprávné věci, přestupovat zákony, nechovat se podle dobrých mravů – aniž bychom byli schopni dohlédnout, že se nám to vrátí i v našem pohodlí /tvrdší zákony, větší omezování svobody/.
Aniž bychom si dělali iluze o situaci ve společnostech v ostatních zemích EU, jsou tam některé normy stále dané a méně relativizované. Jsou historicky lépe zažité a tudíž v určitých oblastech více v souladu s právem a obecnou morálkou. V tomto smyslu byl náš přechod z komuniznu do demokratické Evropy právně nezajištěný, příliš mnoho zlozvyků jsme si přinesli z doby, kdy bylo normální něco jiného říkat v soukromí než v práci, kdy lež bylamilosrdná, protože protirežimová a tedy normální. Pokud na nás potom náhle dopadla smršť liberální svobody, se vším negativním, co může přinést, přebíráme to negativní bohužel velmi rychle a ochotně. Nezbývá doufat, než že pozitiva z těchto zemí, která jsou známa, u nás také naleznou úrodnou půdu. Jiná cesta asi nakonec není, ať již to bereme jako normální, či ne.
Jan Marušiak
