Víte, když žijete delší dobu v Praze nebo v jiném velkém městě, jen těžko si zvykáte, že v malém zná každý každého, že jeho vady a spády už znala vaše maminka a jeho zase zná kostlivce ve vaší ložnici pod vaší postelí. Snad i proto jsem se stal členem klubu Společnosti za starou Chrastavu s trochu noblesnějším jménem, než jak jej tady prezentuji. A udělal jsem dobře.
Zatím se probíráme prastarými nemovitostmi, křížky a už brzy doufám přijde na ty živé, na kostlivce ve skříni. S nadsázkou, prosím, jen s nadsázkou! Jsme různorodou partou, které nejde o slávu, peníze, funkce, restituce. Je radost být v této bezva společnosti lidí, co by si mohli užívat v lepších klubech a oni ne! Angažují se ve prospěch dávného, nám tolik milého městečka daleko od centra, od Prahy, Říma, Paříže, doslova na hranicích S Polskem, kousek od města Bogatyně.
Jsme společností spíš starších lidí, ale dá se říci i světa znalých. Snad proto nás těžko někdo opije rohlíkem. A tak tu máme od všeho něco – vodu, doly, kopce, svaté kříže, muzeum, výstavy, ale i spolupráci se sousedy z Bogatyně. Hledáme ty, co toho vědí více než ostatní, pamětníky i současníky. A přijde-li mezi nás omladina, pak nás to povzbudí a dokážeme ještě víc. Něco na tom bude, že kdo nezná své dějiny je na tom špatně a jen těžko obstojí, až se bude muset vyjádřit a rozhodovat o věcech současných i budoucích.
Svět se hýbe po spirále, jednou jsi nahoře podruhé dole. Touha po majetku, po slávě je pořád na stejném místě. Vše se opakuje. Dějiny sudetských měst a městeček jsou si přitom podobné jako vejce vejci, jako lidé, co v nich žijí. Žádní andělé ani čerti, žádný Kolumbus, nebo Vasco di Gama. Dívat se pozorně kolem sebe i za plot přes silnici do zahrady, kolem lesa u vody. Všude tady v chaloupkách a v domech žijí svérázní lidé mající své sny – svá velká poblouznění.
Je dobré že jsme v každém malém i velkém městě a nedáme si naši historii nikým vzít. Neděláme to pro slávu, jen pro ono těžko definovatelné teplo na hrudi, které se děje chlapům, když jim na rameno poklepe velitel brigády, Vinnetou, nebo předseda vlády… A o to nám všem jde, když je za námi vidět kus práce a babka s nůší na zádech řekne: „Do háje, chlape, ten svatej Ján na kopci, po opravě ale prokoukl! Je jako nový!“
Egon Wiener