Liberec to nebylo jen město úzkých ulic a suchých WC v mezipatře činžovních domů uprostřed městské zástavby, čadících komínů a umně pospojovaných drátů vedoucích od domu k domu. Co mě vzrušovalo víc, byly ony prazvláštní, tajuplné bílé čáry nad sklepními okénky ukazující zúženým koncem do sklepů, kamsi ke dnu činžovních domů a libereckých vil. Bylo mi sedm, osm let, tolik, co uběhlo od války ve městě a každá z těch vápenných šipek, kreslena pevnou rukou mířila neomylně – za poklady skryté Němci před Rusy a mizela hluboko, kdesi v podzemí…
Otec se tomu smál. Mám prý bujnou fantazii. Šipky ukazují, kde kopat a hledat zasypané Liberečany. „Zasypaní? Zasypaní jen tak? Jak k tomu došlo?“ Táta mi to vysvětlil. Němci se báli, že spojenci budou město bombardovat a na ty, co se schovávají, se mohou sklepy zřítit… Záchranné týmy budou podle šipek orientovány a zachrání zasypané. Žádné poklady, jen lidské životy. Včas najít, vyhrabat, ošetřit…
Bylo mi to všechno málo. Špatné vysvětlení. Chtěl jsem víc. O to víc, že tyhle šipky z vápna mířící nad sklepními okénky doprovázely Liberečáky městským životem ještě nejméně další tři desítky let. Možná, že ještě dnes vykukují někde zpod omítek. Tak kam ti Němci ukládali svůj vzácný majetek, když do sklepa, pod bílé vápenné čáry ne? Sklep ne, zbývala tedy jen půda – za trámy, pod tašky. Pokrývači by mohli vyprávět. A nejen ti. I my, chlapci oněch let, jsme prošli onou zkouškou, co s těmi tam nalezenými poklady. A nebylo jich málo.
Co s dýkami, pistolemi, šavlemi a medailemi zabalenými v mastných papírech, aby vydržely, než se původní majiteli vrátí? Doklady, legitimace, plány nemovitostí, fotky, patrony, porcelán, obrázky, sklo, knihy s Hitlerem, příbory, mince, noviny, ale i boty, hračky, přístroje k léčbě revmatismu, vlajky s hákovými kříži, deníčky, různé sbírky, známky, uniformy, hodinky a další, další věci. Co se nevešlo za trám, našli jsme pod podlahou půdy, pod prahy, venku v kůlně pod dlaždicemi… Přidali se i rodiče. I je tenhle legální lup fascinoval. Když našel kominík, topenář, pokrývač, fasádník, musím přece najít i já. To si tehdy každý říkal a našel.
Našli jsme i my s tátou. A to jsme byli až druzí, kdo nakonec podlehl a koupil konfiskát z druhé ruky. Našli jsme sice jen naolejovaný papír, balíček a k němu doklady k domu a legitimace k medailím z fronty. Dali jsme to vše sousedovi Matouschovi, aby to poslal do Německa Wagnerům. Kdo ví, zda to dostali.
Všichni nalézali. Hráli jsme šachy německými figurkami, bojovali s dýkami hitlerjugend, šavlovali se zbraněmi německých oficírů, nosili vojenská vyznamenání za vítězství na hlavních směrech bleskové války německých vojsk. Na hlavách jsme nosili jejich čepice, přilby. Fotili jsme se jejich foťáky, prohlíželi si staré německé pornofotky, fotky z fronty, z budování třetí říše.
Ano, to byly ona poválečná léta her a málo přemýšlení, s čím si to zahráváme, co nás baví. To vskutku nepoznali naši vrstevníci tam, odkud přišli naši rodiče, aby osídlili opuštěné české pohraničí – Sudety. Čas, který nikdy nebyl ohraničen daty a přesto tu byl. A byl něčím, co nás formovalo k tomu, čím dneska jsme. Lidmi s kořeny v Sudetech, Čechy mající své zvyky a rituály. Těmi, co žijí u hranic a vzpomínají.
Egon Wiener