Tento týden se Liberečanům představil projekt „Zahrada vzpomínek“, který měl v prostorách bývalého městského hřbitova na Budyšínské ulici připravit návštěvníkům setkání s historií města. S projektem za 5,1 milionu přišel, již v čase předvolebním, bývalý primátor Jiří Kittner (ODS) a vzalo si ho za své i současné vedení města. Výsledek je ale takový, že „Zahrada vzpomínek“ spíše než o liberecké historii vypovídá mnohem více o současnosti – o mrhání penězi na hloupé, nekvalitní a zbytečné projekty, o nevkusu, hlavně ale o tom, jak málo historické dědictví města znamená pro bývalou i nynější garnituru Liberce.

Návštěvník, který zavítá do zdí oddělené části libereckého městského hřbitova, založeného v první polovině 19.století, čeká na první pohled podivné zjištění – že se tu, až na pár laviček, lamp a odpadkových košů nezměnilo skoro nic. Kdo čekal nebo snad i doufal v nějakou nápaditou expozici, která mu přiblíží mnohdy dramatické dějiny Liberce, musí zůstat zklamán. Pravda, prostor je upraven, nově oset trávníkem, ale kde zůstala ta slibovaná liberecká historie ví bůh nebo snad v tomto případě spíše čert.

V kontrastu s tím doslova křičí i nadále poničené cenné, mnohdy ještě klasicistní funerální plastiky, někdejší výzdoba měšťanského hřbitova. Přitom na dezolátní stav těchto uměleckých děl, na kterém se podepsal vandalismus, nezájem minulého režimu i současná ruka trhu (v devadesátých letech zde byla prodejna bazénů), upozorňují liberečtí památkáři a historikové již dlouhé roky. Rovněž hrobky rodin Liebiegů, Hübnerů, Ullrichů a dalších předních měšťanských rodin Liberce 19. století nadále podléhají zkáze. Z nemalé částky, celkem 5 133 000 korun, která šla na tento projekt, evidentně na záchranu skutečného historického dědictví tohoto místa nešla ani koruna.

O to víc zarazí proklamovaný ústřední motiv prostoru, pateticky nazvaný „Řeka vzpomínek“. Tu má představovat chodník, který se vine celou částí bývalého hřbitova, poskládaný jak z bývalých hřbitovních cest, tak z dlažby právě opravovaného Nerudova náměstí. Do něj je zakomponována tu dlaždice z lázní, tu z OD Ještěd, tu tramvajová kolejnice. Tyto prvky, pokud si jich tedy návštěvník vůbec všimne, mají být těmi tolik velebenými hlasateli liberecké historie. Kdo neviděl, neuvěří …

Celý tento, radnicí nemálo propagovaný, „historický“ projekt je tak dokladem toho, že důležitější než starost o vlastní dědictví a kulturní prostředí města je předvolební pitvoření se, získávání politických bodů a dost možná i potřeba ulít pár milionů z vyždímané městské kasy na podivnou zakázku.

O co více vyniká absurdita i nefalšovaná hloupost celého počinu, o to je smutnější současný stav (nejen) městského centra, kde snaha zachovat mu historickou tvář se musí krčit v koutě před nenasytností investorů a arogancí politiků. O ostudných podmínkách (ať jde-li o platy nebo náklady na práci), za kterých musí pracovat liberečtí historici a památkáři, které stejně málokdo poslouchá, by se dala napsat celá, nikoliv malá, stať.

A ještě jednu souvislost nelze nezmínit, protože možná dokreslí ještě lépe vztah politického vedení města k jeho dějinám. V těchto dnech vychází hned tři významné a v pravdě novátorské práce mladých historiků, které zásadním způsobem obohatí poznání o Liberci. Jedná se o biografii o rodu Redernů, kterou napsal historik a pedagog liberecké univerzity Milan Svoboda, obsáhlá studie o urbanistickém a architektonickém vývoji Liberce od středověku až po současnost od historika umění Jaroslava Zemana a konečně práce Ivana Rouse ze Severočeského muzea, který se věnuje temné historii města, totiž existenci koncentračních táborů na území Liberecka a jejich napojení na zdejší podnikatele během nacistické éry.

Minimálně u jednoho z těchto případů nebylo město schopno (nebylo vyčleněno dost prostředků pro Kulturní fond) podpořit tento počin částkou, na kterou bylo žádáno. A přitom se jednalo o pouhých pár tisíc, maximálně několik málo desítek tisíc korun určených na vydání těchto knih. Oproti tomu více jak 5 milionů na projekt „Zahrady vzpomínek“, který co do kvality a přínosu zmiňovaných děl nesahá jim ani po kotníky. A tak se zdá, že „Řeka vzpomínek“ s sebou odnáší nejen potřebné prostředky veřejné podpory na opravdu odborné práce, ale i skutečné historické a kulturní hodnoty i priority.

Jaroslav Tauchman